Květen 2017

Jiřího chvilky

3. května 2017 v 14:34 | Rampa Tau |  Próza
Páchlo mu šíleně z pusy, Jiřímu se chtělo z toho smradu zvracet. Očima těkal od jednoho shnilého zubu v zatuchlé tlamě tlusťocha k druhému, to bylo všechno, víc zubů neměl. Najednou zpozoroval, jak se mu z koutku pusy spustila lepkavá slina. S odporem se zachvěl, tohle teda ne. Prudce vystřelil pravým kolenem do citlivých partií špinavého tlouštíka, který se ho pokusil uškrtit ne zrovna účinným způsobem. Trefil se, cítil, jak koleno narazilo do měkké kuličky, která hned sjela někam stranou. Tlusťoch zavřel hubu a v tupých šedých očích, které se okamžitě zalily slzami, se zračilo váhavé, ale intenzivní poznání. Možná chtěl zařvat, možná zaskučet nebo se jen rozbrečet, ale to už nestihl. Jiřího ruka se konečně osvobodila a její prsty zmizely v očních důlcích čerstvě vykastrovaného hrdiny. Zabral ještě víc, až ucítil lupnutí a prsty zajely do nevidoucích děr celou svou délkou. Tělo panáčka Michelin ochablo, sevření povolilo úplně, Jiří ho převalil na stranu a vstal, zatímco lidský smradlavý balónek zůstal v křečích na zemi s nelidským skučením nevěda, zda si má držet rozdrcené varle nebo krátery, kterými teď pozoroval svět. Jiřího napadlo, že tahle rychlá plastika mu jen prospěla, rozhodně má teď ve tváři veselejší výraz, než když si to sem nakráčel. Rozhlédl se po místnosti. Konečně našel to, co hledal, vhodný nástroj. Sebral kus zvětralého betonu, ze kterého koukal rezavý želený drát. Poměrně rychlým pohybem vrazil tuto připomínku dávné architektury uslintanému nešťastníkovi do hlavy. Ještě pár záškubů, otočení drátu v ráně a byl klid. Jiří se napřímil, zvedl bradu a zavřel oči. Tělo se mu otřáslo. Byla to připomínka dávno ztracené lidskosti. Vždy, když zabil, ozval se v něm ten dobrotivý a laskavý učitel, kterým byl, než se celý svět takhle posral. Náhle vše zmizelo, tělo se mu dochvělo a on si znovu uvědomil okolní svět.
Sebral ze země pomačkanou ručně balenou cigaretu, kterou musel před deseti minutami zahodit, kvůli nezvané návštěvě. Srovnal jí, usmál se na ní a vložil do úst. Ucítil pachuť bylin, které si pro tyto účely sušil, tabák neměl, tabák neměl už nikdo. Sednul si na pohodlný měkký bachor nedávno zesnulého tak, aby měl přes rozbořenou zeď budovy výhled na katedrálu svatého Bartoloměje, nebo spíše na to, co z ní zbylo. Rukama si přejel po kapsách, aby zjistil, kam zase dal zapalovač. Těšil se, miloval tyhle tiché chvilky, s cigaretou, s myšlenkami, se vzpomínkami a vyhlídkami. Byly to jeho chvilky, které byly stejně vzácné, jako sehnat dávku pravé kávy. Náhle se na schodišti ozvalo sesypání suti.

"Balvane? Dostal jsi ho?" ozvalo se ze spodní místnosti. Jiří se zamračil, evidentně ani teď si svou chvilku nedopřeje. Popadl svou novou oblíbenou zbraň a vytočil tlouštíčkovy drát z hlavy. Posraná civilizace.