Vládce snů

26. února 2012 v 21:52 | Rampa Tau |  Próza
A tady ještě jedno z mých starších minidílek.




Z jezerní hladiny stoupala pára, která se jakoby snažila zahalit každičký kvítek, každičký kámen. Zahalila i malý ostrov, jenž rozkládal se uprostřed. Tvé vězení, kam odsoudil jsem tě navěky. To tys mě to naučila, to tys mě naučila snít, to tys mě naučila si své sny plnit. Chtěl jsem, abychom spolu byli na věky a taky budeme…

Paprsky slunce neúprosně rozpalovaly celtu mého stanu. Nedalo se v něm už ani dýchat, proto jsem se ještě rozespalý vypotácel ven, abych se osvěžil ve studené říčce, která tekla pod táborem. Zkontroloval jsem čas. Děti a ostatní vedoucí by měly přijet za dvě hodiny. Času málo, tak jsem hned po koupeli vytáhl materiál na program a začal pilovat chyby, aby vše bylo dokonalé. Vždycky jsem chtěl, aby děti program bavil a nenudily se. Vždycky tomu však nebylo.Trošku jsem se zamyslel. Celé ty roky sem jezdí stále stejná parta vedoucích. Tentokrát by se však měly objevit i nové tváře. Rád jsem poznával nové lidi. Co budou zač? Jak zapadnou do kolektivu? Bude s nimi sranda?
Děti přijely a já je ubytoval. Nevěděl jsem, kde mi hlava stojí. Nedokázaly chvilku vydržet na místě a já je co chvíli sbíral po celém táboře. Vytvořili jsme oddíly a k nim přidělili vedoucí. Neměl jsem ani chvilku čas, abych prohodil pár slov s přáteli, se kterými jsem se dlouho neviděl. Na konec jsme s dětmi odehráli první hru a uložili je k spánku po dobré večeři. Po vedoucích se slehla zem. Všichni pádili do hospůdky probrat všechno to, co za ten rok prožili. Byl jsem naštvaný, protože jsem zůstal v táboře sám a odejít jsem nemohl. Vždycky musí nejméně jeden dospělý zůstat tady, kdyby se něco stalo. Musel jsem se s tím smířit a bez protestů hlídat tábor.
Seděl jsem pod lampou a četl si knížku. Nechtělo se mi ještě spát. Čekal jsem, až se někdo vrátí z hospody a já si budu moci konečně s někým popovídat, ale víčka mi každou minutou těžkla stále víc a víc. Musím se trošku probrat, půjdu se opláchnout do řeky. Hodil jsem knížku do stanu a vzal si ručník. Došel jsem do zátočiny, kde byl pohodlný přístup k řece, svlékl se a vešel do ledových vln. Energie se mi vracela a vytlačovala únavu z těla. Bylo to velmi příjemné.
"Co tak pozdě?" ozval se hlásek jako zvonek. Polekaně jsem vzhlédl ke břehu. U hromádky mých věcí stála dívka. Havraní vlasy jí padaly na ramena a měsíční svit dával jejím očím kouzelný lesk. Jemná linka rtů, které se mile usmívaly. Pobavilo jí mé překvapení. "Promiň, asi jsem tě vylekala. Já jsem Róza, jsem tady vedoucí, letos poprvé. Ty jsi můj šéf, ne?"
"J.. jo, já jsem programovej vedoucí, Kamil." Zareagoval jsem a snažil se tvářit normálně.
"Jaká je voda?"
"Studená, ale za chvilku si člověk zvykne a je to bomba." Róza nečekala. Překvapila mě ještě víc, když shodila své šaty na hromádku vedle mých a nahá skočila za mnou do vody. "Už jste se vrátili z hospi všichni?" zeptal jsem se jí a trošku se studem se snažil dostat od ní dál.
"Ne, jen já, už mě to tam nebavilo." Odpověděla mi a přistoupila o pár kroků blíž. Máchla prudce rukou a pocákala mě. Bitva, nedal jsem se a opětoval jí útok. Připadal jsem si jako malej klučina, když jsme běhali v řece a cákali na sebe, ale byla to sranda. Pak jsme se osušili a oblékly. Sednul jsem si do trávy a zapálil si cigaretu. Sedla si vedle a pohlédla na nebe poseté hvězdami.
"Řekni mi nějakej příběh o hvězdách…" nasadila tón, kterému nejde oponovat, ale já nevěděl, co říct.
"Žádnej neznám." Odpověděl jsem popravdě.
"Tak si nějakej vymysli."
"takhle z fleku?"
"Zasni se, zavři oči a mluv."
"To je blbost."
"Není. Copak nemáš kousek fantazie?"
"Mám, ale nedokážu jen tak nejednou něco vyprávět."
"Tak to zkus. Prosím." Zas ten tón. Nešlo utéct, nešlo neposlouchat, nešlo oponovat. Zavřel jsem oči a lehnul jsem si. Vlhká tráva mě pohladila po tváři. Začal jsem vyprávět Orionův příběh…
Tábor běžel dál a já si byl s Rozárkou každým dnem blíž a blíž. Pokaždé mi zlepšila náladu, jen co jsem jí viděl a když promluvila, mé srdce plesalo nadšením. Každý večer jsme chodili na procházky a vyprávěli si příběhy a sny a všechno možný. Jediné, co nám chybělo, byly polibky, které by nás doprovázely. Já neměl odvahu si říct, ona si neřekla. Byli by jsme dokonalý pár.
"Maminka mi jednou říkala…" pošeptala mi. "..že když nějaký sen prožíváme strašně intenzivně, může se vyplnit. Je to takové prolnutí říše snů s realitou."
"Tobě se to někdy stalo?" zeptal jsem se.
"Nevím, nedokážu na to odpovědět. Pár snů se mi splnilo, ale nevím, zda-li to bylo mojí vinou."
"Za pokus to stojí." Usmál jsem se.
Dva dny před koncem mé srdce puklo. V táboře se objevila nová tvář. Kluk, její přítel. Nevěděl jsem, že nějakého má. Přijel pro ní, nastěhoval se k ní do stanu. Pořád byl s ní a nikdy jí nenechal samotnou. Ona s ním vypadala šťastně, ale ve mně se vše bouřilo. Teď jsem věděl, že jsem se zamiloval, ale ne zrovna šťastně. Začal jsem se jí vyhýbat, neboť jsem neměl žádného slova, které bych jí chtěl dát. Ona mě na oplátku ignorovala. Jak nešťastně jsme roztrhly to pouto, co mezi námi kvetlo do té doby, než přijel. Uzavřel jsem se celému okolí a s nikým nemluvil, pokud to nebylo nutné. Když jsem měl čas, toulal jsem se lesem sám a míjel ta místa, kde jsme se spolu tak dobře bavili. Míjel jsem ta místa, kde už jsem chtěl jí políbit. Míjel jsem ta místa a plakal.
Poslední noc jsem ulehnul do svého stanu a zabalil se do spacáku. Vzpomněl jsem si na její slova o tom, že když prožíváme sen velmi intenzivně, muže se stát realitou. Kdyby to šlo, chtěl bych, aby byla moje. Jen moje a navždy.

Volal jsem její jméno. Rozárko! Rozárko! Běžela za mnou. Nechtěl jsem, aby mě dohnala, ale nechtěl jsem, aby se ztratila. Volal jsem na ní a aby věděla kudy, na zem sem házel růže. Měl jsem jich plnou náruč. Běžel jsem do lesa a ona za mnou. Běžel jsem přes rozlehlé louky utopené v temnotě a ona za mnou. Plakala, nechtěla, ale musela, volal jsem jí. Běžel jsem přes hory a ona v mých stopách, až doběhli jsme k jezeru, kde v jeho středu se rozprostíral malý ostrůvek. Požádal jsem vodní páru, aby se nám položila pod nohy a my po ní přešli. Rozárka plakala a já plakal s ní. Věděl jsem, že jí beru svobodu, ale já chtěl, aby byla navždy moje.
"Tady budeš a nikam neodejdeš, lásko. Budu za tebou pravidelně chodit. Budeme navždy spolu." Řekl jsem jí. "Miluji tě." Po mlžné lávce z páry jsem odešel z ostrova a ještě naposled se podíval na místo, kde jsem zanechal svou milovanou. Už mi neuteče.

Probudila mě ostrá bolest na tváři. Co se děje? Byl jsem ve stanu a nade mnou kamarád. Dal mi facku, aby mě vzbudil.
"Tak sakra vstávej, už jsou tři odpoledne a ty tady chrníš." Ještě jednou se mnou zatřásl a odešel. Byl to jen sen. Sakra blbej sen. Promnul jsem si oči a natáhl si triko. Vyšel jsem ze stanu. Všude bylo spousta lidí a uprostřed tábora stálo policejní auto a sanitka. Co se stalo? Doběhl jsem k ostatním.
"Róza…" pošeptal mi kamarád. "Večer usnula a ráno už se neprobudila. Celou noc ze spánku plakala a najednou konec. Nikdo neví, co se stalo. Její starej je úplně na prach. Policajti si myslí, že jí něčím nefetoval nebo něco takovýho.
"C.. co… cože?" zakoktal jsem. Vzpomněl jsem si na svůj sen a na její slova. To není možné. Doběhl jsem k lesu. Tudy jsme běželi. Lesem vedla cestička růží, kterou jsem jí vyskládal. Stalo se. Snem jsem ovlivnil realitu. Za jakou cenu? Navždy bude moje, její duše na mě bude každou noc čekat na tom ostrově…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Labanda © Labanda © | Web | 26. března 2012 v 4:00 | Reagovat

waw tak to je vážně dobře napsaný, jsi panem pera :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama