Requiem pro anděla - Díl 6. Requiem

11. dubna 2011 v 18:52 | Rampa Tau |  Próza
Tak, je tu konec mého příběhu, snad se líbil.




.....Chrámovou lodí kostela svatého Antonína z Padovy se rozléhaly táhlé tóny starých varhan. Kostelník tu cvičil každou noc z neděle na pondělí, byl to jeho rituál, bez kterého by si snad ani nedokázal představit svou existenci. Byla to jeho chvilka, kdy si mohl zahrát, cokoliv chtěl, kdy nebyl vázán řádem mše, kdy se mohl, bude znít divně, pořádně odvázat. Jeho vrásčité ruce se doslova vznášeli nad zažloutlými klávesami, oči slastně přivřené a na rtech uspokojený úsměv. .....Bachova sonáta byla teprve pouhým začátkem jeho noční show. Show, na kterou není nikdo zvaný. Show bez publika, přesto měl posluchače, o kterém nevěděl, ale možná jej tušil. Michael seděl v první řadě stroze zdobených lavic vonících novotou, s hlavou skloněnou v naprosté pokoře před prostým dřevěným svatostánkem.
Poslední tóny Bachova díla se vytratily v nesmírném bílém prostoru a jediné, co připomínalo, že kostelník stále sedí za orgánem, bylo tiché klapání měchů. Ticho se náhle počalo měnit, pozvolna se vytrácelo, aby udělalo nenápadně prostor pro další číslo zapomenutého umělce, zatuchlý vzduch, tolik příznačný pro podobná místa, se zachvěl a sloupovím se propletl první tón, při kterém běhá mráz po zádech, a sílil. Michael se uvolnil a jeho myšlenky se roztančily jako dryády při úplňku.
"Mozartova Zádušní mše, vidím, že pan muzikant má docela vkus," ozval se Razielův hlas po andělově pravici. Michael se vrátil do přítomnosti a věnoval pekelníkovi nevrlý uvítací pohled. "Neznám krásnější. Škoda, že tomuhle dílu dal tolik, ale kdyby to odfláknul, asi by to pak nebylo ono. Kurva, ani ve snu bych neuvěřil tomu, kdo by tvrdil, že pár not ti může takhle zkrátit život."
"Co zase chceš, Razi?" zahučel Michael bez nejmenšího náznaku zájmu o Razielovu přednášku.
"Často jsem přemýšlel, jestli to Salieri dokončil tak, jak by si Volfi představoval."
"Prosím, k věci, nech si ty hluboké úvahy na jindy a hlavně pro sebe."
"Miky, kurva, nebuď takovej suchar. To si nemůžeme chvilku povídat o něčem jen tak? Poklábosit jako staří známí?"
"Ne."
"Stavil jsem se jen na přátelskou návštěvu."
"To už jsem od tebe párkrát slyšel a nikdy ses nestavil jen tak, takže k věci, co mi chceš?"
"U všech satanášů a jejich řití, dobrá, prokouknul jsi mě."
"Takže?"
"Přišel jsem se podívat, jak na tom jsi, a koukám, že ses ještě nerozhodl."
"Rozhodnul jsem se už dávno."
"Tak vzhledem k tomu, že tu nemáš pikslu se svačinou, utrápenej výraz a deprese ze šéfa, kterej po tobě někde štěká, předpokládám, že ses rozhodnul si křídla nechat, co?"
"Ne."
"Takže v čem to vázne?"
"Do toho ti nic není."
"Ale Miky…"
"Není to jednoduchý."
"Ale, že by ti najednou scházela odvaha? Generál nebeské jízdy dostal strach?"
"Nemám strach!"
"Tak v čem je ten problém?"
"Nevím, nechci zklamat ty, kteří za mnou stojí už celou věčnost, kdo bude za mě orodovat a přimlouvat za ně?"
"Na lidi ser, co oni pro tebe udělali? Ale stále jsem přesvědčenej, že ses nerozhodnul nejlíp. Musím přiznat, že mi na tobě docela záleží."
"Ty víš, co to slovo znamená?"
"Tak trošku. Abych byl přesnější, je mi to u prdele, ale nerad bych ztratil tak super soka. Připadá mi, že ta dobu, co se tu proháníš jako bílej rytíř…"
"Razi, já jsem bílý rytíř."
"Ok, to je fuk, prostě jsi mezi lidmi už od stvoření a stejně víš o nich hovno."
"Nesouhlasím."
"Jdi mi někam, Miky, co o nich víš? Kurva, přerovnej si v tý makovici všechno od začátku. Co udělali dobrého? Řeknu ti, že kolikrát jsou schopnější a vynalézavější než sám Lucifer. Do prdele, vždyť my bychom se od nich mohli učit."
"Člověk není zlý tvor."
"Člověk možná ne, když je sám, ale jakmile jsou dva, jde to do prdele. Člověk je možná boží tvor, ale lidstvo je horší, než všichni pekelní arcivévodové dohromady. Věděl to už sám svatý Benedikt, kurva proto kázal mnichům askezi, proto se snaží mniši držet stranou od civilizace, od ženskejch, od majetku a bohatství, protože kdyby ne, byli by stejně prohnilí a zrádní, jako každej jinej, uvědomuješ si to vůbec?"
"Směřuješ s tím proslovem někam?"
"Tak trošku, Běta, ať si o ní myslíš cokoliv chceš, ona je taky jen člověk, se vším, co s tím souvisí."
"Věřím jí."
"Co když se na tebe vysere? Co pak?"
"Miluje mě, proč by mě měla opouštět?"
"Do prdele, to tady mluvím do dubu nebo co? Poslouchal jsi mě?"
"Co bude, bude, já své rozhodnutí nezměním, navíc, jak už jsem jednou říkal, už nejsem zrovna vzorný anděl."
"Jak myslíš, sere mě to, ale je to tvoje volba, to ty se teď vysereš na všechno, co jsi budoval."
"Jednou to přijít muselo." Rozhovor na chvilku utichnul a oba se nechali pro malý okamžik kolébat na tónech requiemu.
"Takhle v podání jenom těch varhan, to zní dost děsivě, co?" nevydržel to Raziel. "Od orchestru to zní trošku jinak, kurva, úplně se mi z toho ježí chlupy."
"Je to nádherné."
"Když už budeš tím člověkem, měl by ses začít vyjadřovat trošku míň škrobeně nebo budeš pro každýho za debila."
"Nech toho, prosím."
"Tak mě napadá, pamatuješ na toho barmana, cos mi ho tak trošku šlohnul?"
"Karel."
"Cože?"
"Jmenoval se Karel."
"Jo, myslím, že jo. Byl to od tebe docela slušnej výkon, na blogu jsem měl už článek o tom, že se mi podařil stvořit další vrah."
"Ty si píšeš blog?"
"Jo, založil jsem si ho kvůli tý knížce, co píšu."
"Ty vážně píšeš knihu?"
"Já si tenkrát nedělal prdel, ale zpět k tomu týpkovi, jak že se…"
"Karel."
"Jo, Karel, máš docela pamatováka."
"Pamatuji si všechno a všechny."
"Tak nakonec bude přece jen můj."
"Jak to?"
"Klasika, smilstvo, našel si milenku."
"Tak s tím už nic nenadělám."
"Je to jednoduchý jak facka, tenhle klučina není žádnej blbec, ví, že mu manželka vojede všechno, co má ptáka, kdykoliv vytáhne paty z bytu. Asi si řekl, že když může ona, tak on taky."
"Nedělá to spíš z beznaděje?"
"Ale co, normální zasraná pomsta, užívá si to, jak jen může a taky vojede kde co. Koukej, teď zrovna zase nějakou klatí."
"Razi, alespoň přede mnou se vyjadřuj trošku normálně."
"Seru ti na to, hele…" Raziel mávnul rukou a svatostánek se rozplynul jako nepodařená fatamorgana. Místo něj se objevil na stěně obraz Prahy. Michael se na projekci znuděně podíval. "Kurva, kde jen ten šmejd bydlí… Jo… Tady…" Matička měst se náhle rychle přiblížila, propletli se několika uličkami, vystoupali po oprýskané stěně a propluli oknem do malého pokoje, poměrně skromně vybaveného, kromě starého ušáku a rozdrbaného gauče tu byl jen pracovní stolek pokrytý vypitými lahvemi od alkoholu a plným popelníkem. Pokračovali dál, proletěli kolem koupelny malou neprakticky vybavenou kuchyňkou, až spočinuli v ložnici, která byla v podstatě vybavená jen rozlehlou postelí, na které se v bachratých peřinách svíjela dvě nahá těla. "Nemáš popcorn? Na péčko jsem už dlouho nekoukal, trošku mi z toho tuhne."
"Razi, tohle sis opravdu mohl nechat pro sebe."
"No co je? Ty vole, takováhle poloha by mě ani nenapadla…"
Jejich těla byla propletená jako posvátný keltský uzel, leskla se potem a tiché vzdychy se vznášely v prostoru jako barokní prdelatí andílci na starých freskách. Ložnice se topila v nesnesitelném dusnu, ale nedýchatelný vzduch zřejmě milence netrápil. Jejich dech se zrychloval, krev hučela v uších jako vodopády. Její vášnivý výkřik musel probudit snad všechny v baráku. Karlova hlava se vynořila s úsměvem odkudsi z hlubin peřin, políbil ji.
...
"To bylo něco," zašeptala Bětka spíš pro sebe, než aby chtěla posilovat Karlovo ego. Slastně přivřela oči a ještě chvilku si užívala tu krásnou odeznívající závrať.
"Dáš si něco k pití?" Karel vyskočil čile z postele a ještě nahý se hnal k ledničce v kuchyni.
"Ani ne, sprchnu se a půjdu."
"Počkej, já myslel, že si dáchnem a dáme ještě jedno číslo."
"Promiň, ale musím jít, zítra mám brzo ráno přednášku a měla bych tam být."
"Jak myslíš, nevíš, o co přicházíš. Stavíš se zas odpoledne?"
"Ne."
"Proč? Kámoš mi dal tohle hnízdečko k dispozici na celej tejden."
"Odpoledne jsem s Mikym."
"Miky?"
"Přítel."
"Ale, copak, vážná známost?"
"Ne, to ne, ale…"
"Rve mi to srdce, ty nemáš jenom mě?" Karel se usmíval, dobře věděl, na čem spočívá vztah mezi ním a Bětkou.
"Hele, nech si toho, jo? Ty taky nemáš jenom mě."
"No jo, no, ale možná by nám to klapalo."
"Mám to brát jako návrh?"
"Jen nahlas pronesená myšlenka, když teď nad tím přemýšlím, asi bych s tebou nevydržel."
"Já s tebou taky ne."
"Co alespoň ještě jednu rychlíku?" Místo odpovědi se bytem rozlehlo šumění vody ve sprše. Chvíli ještě bojoval s nutkáním překvapit svou návštěvu v koupelně, ale po pár doušcích piva se rozhodnul, že se raději vyspí. Položil pivo na noční stolek a zaplul do potem nasáklé postele.
...
"Ups!" Raziel nasadil překvapený výraz, ale jeho úsměv prozrazoval, že tohle bylo právě to, co chtěl Michaelovi ukázat. Obraz spícího barmana se pomalu rozplýval a na světlo se znovu dral svatostánek svatého Antonína z Padovi. "Mám takovej pocit, že jsi říkal, že tě miluje," významně se otočil k andělovi, ale místo něj tam zbylo už jen prázdné místo. "Ach ta láska."
...
.....Karel se probudil. Celý pokoj se topil v tichu a temnotě. Dokonce ani okna nepustila ani kousek světla z ulice. Otřásl se chladem, na předloktí mě tak drsnou husí kůži, že by mohl na ní strouhat mrkev. Rukou zašmátral po nočním stolku, hledal vypínač lampičky, místo toho nahmatal studenou láhev s pivem. Taky dobře.
"Do prdele," zaklel, když mu láhev sklouzla po ruce a spadla ze stolku. Náhle se zarazil, neslyšel její dopad, žádný tupý náraz nebo zvuk tříštěného skla, prostě nic. Praštil pěstí do stolku, který náraz neustál a zmizel kdesi v inkoustové tmě. Klouby ho zabolely, ale opět neslyšel žádný zvuk. "Co to, kurva, je?" Odhrnul peřiny a posadil se na postel. Hlava se mu zatočila a mráz dychtivě objal jeho rozehřáté nahé tělo. Štípl se do předloktí, nejdřív opatrně, pak trošku s větší silou. Připadal si jako ve snu, snažil se probudit, ale vše nasvědčovalo tomu, že víc vzhůru už být nemůže. Přesto si měl pocit, že je v jiném světě. Oči ho pálily, jak se pokoušel prohlédnout temnotou, ale bez valného úspěchu. "Kurva!" Škubnul sebou, když ucítil chladné doteky cizí ruky na zádech. "Kurva, kurva!" Neviditelné dlaně mu lehce přejížděly po kůži, bylo jich desítky, stovky. Začal kolem sebe zběsile mávat pěstmi, ale okolo nebyl nikdo, koho by mohl zasáhnout. Zchvátila ho panika, kopal a mlátil kolem sebe jako smyslů zbavený, křičel, nadával, oči se mu zalily slzami. Čím víc se snažil osvobodit, tím neodbytnější byly neviditelné ruce. Teď už jej nehladily, ale drásaly z něho kůži po malých kouskách, drtily ho silným sevřením, byly všude. Temnotu náhle ozářily dva smaragdové plamínky, jako oči šelmy, která se mu pohledem zavrtává hluboko do mozku. Karel ztuhnul jako paralyzovaný pavoučím jedem. Ruce využily příležitosti a svou oběť sevřely jako anakonda bezbranné sele. Zařval ze všech sil, které mu ještě zbyly, marně. Plamínky se pohnuly směrem k němu a v už tak neproniknutelné černi se vyrýsoval ještě temnější stín. Mohl to být člověk. Bylo možné rozeznat holou hlavu, mohutný krk, široká ramena a torzo, ale dobré dva metry na každou stranu od těla se roztahovala… Křídla? Temnota polevila a Karel hypnoticky zíral na mohutné perutě složené ze šedivého peří a lidských tváří, které se na něj nenávistně dívali, jejich ústa, zvyklá prosit o milosrdenství pro duše zesnulých teď sborově na něj pokřikovaly: "Smrt!"
"Kdo jsi?" zašeptal Karel zmučeným hlasem, protkaným nářkem.
"Archanděl." Odpověď byla stručná, jednoduchá, jasná.
"Proč?" To už mu nebylo souzeno se dozvědět. Neviditelné ruce jej brutálně zvedli z postele a naklonily do svislé polohy. Celý svět, jako by se snažil vmáčknout do natažené ruky anděla, realita se děsivě zkroutila. Karel sebou zaškubal, ale na víc už se nezmohl. Cítil, jak je zněj cosi vysáváno, snažil se to přemoci, ale bez výsledku, po chvilce své úsilí vzdal, jeho duše vyklouzla z ochablého těla a zmizela v dlani anděla, ten jí pevně sevřel a přiložil k ústům, ohryzek na jeho krku poskočil. Bezvládné tělo se zhroutilo do peřin jako hadrová panenka. Temnota se dočista rozplynula, realita se nenápadně srovnala a kdesi z ulice se ozval zvuk projíždějícího auta a pár nadávek kolemjdoucího opilce. Michael zůstal nad mrtvolou stát s pohledem upřeným kamsi do zdi za postelí. Křídla složil, ústa neznámých tváří umlkla.
...
"To bylo hustý!" ozval se Razielův hlas z kuchyně. Seděl s pivem v jedné a zapálenou cigaretou v druhé ruce. Na tváři měl pobavený a zároveň šťastný výraz, jako kdyby vyhrál v národní loterii.
"Já ho zabil." Michaelův hlas zněl suše, zcela oproštěn od všech emocí.
"Jo, vítej mezi padlými, Lucifer bude mít radost, archanděl Michael, který mu uštědřil ponižující porážku v první bitvě věčnosti, padnul."
"Já ho zabil."
"No jo, žárlivost je mrcha nevděčná, děvka, která si nevybírá. Neboj, zařídím ti fajn flek, jsi frajer, škoda tě nevyužít."
"Co bude s ní?"
"Ta už je dávno naše. Byla naše dřív, než jsme se vsadili. Kdyby ses hned do ní nezakoukal, poznal bys to."
"To ty si…"
"Copak?"
"Tys to takhle naplánoval."
"Jo, slušný, co? Byl to pekelnej plán, vsadil jsem jen na jednu kartu, na tebe a na to, že ta kočka tě učaruje. Vyšlo to a ty jsi teďka můj. Trošku jsem se bál, že shodíš křídla dřív, než to dotáhnu do konce, ale nezklamal jsi mě, kurva, Miky. Navíc mám slušnej konec pro tu svou posranou knížku."
"Bude to propadák. Já selhal, ale stejně tuhle válku nemůžete vyhrát."
"Jdi s tím už do prdele, kurva, neuvědomuješ si, že nám nejde o žádnou posranou válku? Nechceme vítězství, nám to vyhovuje tak, jak to je, chápeš. Ulevilo se ti alespoň, když jsi smahnul toho vola?"
"Jo." Michael zašmátral v kapse a vytáhnul pomačkanou cigaretu, vložil jí mezi rty a zapálil ji. Kouř však nevděčně hned vyfouknul, jako by byl jedovatý.
"Ser na to, klidně si dopřej šluka." Michael se zamyslel a znovu natáhnul, tentokrát pořádně, červená bludička na konci cigarety zaplála jako malá pochodeň. "Dobrý, co?"
"Zvyknu si." Michael vyfouknul a věnoval ještě jeden nevděčný pohled mrtvému. Necítil výčitky svědomí, nebylo mu líto toho, co provedl. Vše se najednou zdálo jednodušší, jasnější. "A co teď?" Po stěnách se mihly stíny a kdesi v útrobách jeho hlavy se ozval nepříjemný smích.
"Sázím na to, že půjdeš dobrovolně, co?"
"Nebudu se bránit."
"Tak jdem, čeká nás audience u nejvyššího a mě možná už konečně povýší na arciďábla."
"Cože?"
"Dělám si prdel, my na hierarchii tak nějak serem, u nás vládne krásná anarchie, ale Luciferovi to neříkej, je rád, když má pocit, že to má pod kontrolou."
"Tak to dopij a jdem do prdele," usmál se anděl…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Labanda © Labanda © | Web | 11. dubna 2011 v 22:34 | Reagovat

zlato tys mi chyběl ani nwm že jsi zpět měla jsem zase trable z láskou bohužel a to peklo bylo na téma ej jdu číst jsem štastná že jsi z5 :-*

2 Labanda © Labanda © | Web | 11. dubna 2011 v 23:43 | Reagovat

fíha ale myslila jsem si to že to bude ona ale že to takhle dopadne to se hodilo k tématu týdne brouku ;-) :-)

3 Labanda © Labanda © | Web | 21. dubna 2011 v 1:46 | Reagovat

kde jsi o5 příteli?

4 rampatau rampatau | Web | 22. dubna 2011 v 10:49 | Reagovat

Nějak se teď pokoouším něco rezepsat, ale moc mi to nejde :-)

5 Labanda © Labanda © | Web | 3. května 2011 v 4:56 | Reagovat

[4]: ále ty to zvládneš ;-) jsem ráda, že sem aspon písneš do komentíků já zase nalítla, proč nalítávám, Michal mi říkal, že si vybírám furt jeden a ten samej typ chlapa a je to katastrofa, to je kamarád víš, vždy mu pošlu odkaz na fotku toho co by měl zájem údajnej a on mi poví a zatím to sedlo a važně na všechny je to stejné :-D už asi z toho cvoknu, já napsala písničku dokonce ale je první a asi i trochu směšná :-D

6 Labanda © Labanda © | Web | 17. července 2011 v 7:53 | Reagovat

zase ses odmlčel? :(

7 šelmička šelmička | 12. ledna 2012 v 12:17 | Reagovat

jsi ok?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama