Requiem pro anděla - Díl 5. Něžnosti

5. dubna 2011 v 2:56 | Rampa Tau |  Próza
Než jsem sepsal tento díl, něco málo jsem si vypil(pár pivek), takže je docela možné, že mi to sem tam ujelo, hlavně co se gramatiky a překlepů týče. Na korekci jsem už nějak nenašel sílu, takže možná časem :-)




"Vůbec nechápu, za co by ses měl stydět." Bětka se upřeně zadívala Michaelovi do očí. Z vína, které jí zrovna svlažilo rty si sotva dopřála doušek. Michael ztěžka polknul, až mu ohryzek na krku poskočil jako na pružince.
"Já nevím, není moc zvykem…"
"Copak? Není zvykem, aby chlap psal poezii?"
"Tak nějak." Topil se v dosud nepoznaných pocitech anděl. Jeho nitro hořelo studem, měl pocit, že každý návštěvník baru ho upřeně pozoruje a každé jeho slovo si pečlivě zaznamenává. "Ale nevysvětluj si to nějak špatně…"
"Neboj, náhodou se mi ty tvé básničky moc líbili." Michael se trochu uklidnil, ale v zápětí ho začala sžírat nervozita z toho, jestli Bětka jeho verše správně pochopila. "Navíc mi to přijde strašně romantický, psát tak nádherné verše na ubrousky."
"Když mě chytaly múzy, nebylo nic lepšího po ruce," usmál se rozpačitě.
"Jakoby jim to vdechovalo… Upřímnost… Jo, je to takový osobnější, pravdivější…"
"Neměla jsi je číst."
"Sám jsi mi je dal."
"To jo, ale ty sis je spíš vynutila."
"To je možný, ale dal jsi mi je, takže něco uvnitř tebe chtělo, abych se dozvěděla, co ke mně cítíš." Bětčina ruka pomalu sjela od orosené sklenice vína na Michaelovu. Andělem projel mráz, na zádech mu naskočila husí kůže a všechny dosud jasné myšlenky se rozutekly jako jiskry nad ohněm. Hlava se mu zatočila a svět se na malou chvilku zastavil. Jak málo stačí, jen pouhý dotyk. Okolí přestalo náhle existovat. Protivné bzučení a cinkání výherního automatu se ztratilo kdesi v dálce, stejně tak rocková hudba, hádka dvou pankáčů u vedlejšího stolu a protivný smích opilé blondýny, která byla stále přesvědčená o své svůdnosti, přestože měla rozmazaný make-up a rozcuchané vlasy z malého zážitku na toaletách. Najednou neexistovalo nic, kromě Michaela a Bětky, která měla naplněný pohled očekáváním, jestli se už konečně ten její básník k něčemu odhodlá. "Dokázal bys mi říct vše, co jsi psal v těch verších?" Michaelovo srdce se rozbušilo. Než si stačil uvědomit, co se od něj očekává, jeho tělo zafungovalo jakoby samo od sebe. Sevřel její dlaň a něžně si jí přitáhnul. Rty měla hebké jako čerstvě padlý sníh, jako peří a teplé jako paprsky jarního slunce. Anděl se marně snažil vymanit z víru vášně, který ho úplně pohltil, chtěl přestat, ale zároveň to nedokázal, neboť si přál, ať tento okamžik nikdy neskončí. "Nepůjdeme se projít? Už mám toho zakouřenýho pajzlu plný zuby." Michael beze slova vstal a nabídl jí rámě. "Koupíme si kuře, kousek odtud mají bezkonkurenčně nejlepší kuřata v celý Praze, a můžeme si ho zdlábnout třeba na Letný u kyvadla, v noci je tam nádherný výhled. Co ty na to, máš hlad?"
"Jako vlk." Usmál se Michael.

"Nemáš tam ještě ubrousek?" Bětka zamávala mastnýma rukama nad hlavou. Michael zapátral v papírovém sáčku. "Je to zvláštní, ale když jí člověk pečený kuře, ubrousků má vždycky málo, co?" Vzala si nabízený ubrousek a pečlivě se začala utírat.
"No, měli by dávat ubrousek na každý kousnutí."
"Počkej, ale to by bylo strašně nespravedlivý."
"Proč?"
"No, vlastně by to bylo tak, že čím větší má člověk hlad, tím míň by měl ubrousků."
"To jako, že hladoví mají větší sousta."
"Přesně."
"No tak by si každý při objednávce musel nahlásit, jak velkej má hlad."
"To by musela být nějaká stupnice, nebo tak něco," usmála se Bětka a obejala andělovu paži. Praha pod nimi zářila jako hvězdné nebe, nasvícené věže kostelů a katedrál se přísně tyčily nad vrcholkami pokroucených střech jako nazlobené matky na své ratolesti. Dvojici na nějakou chvíli došla slova a každý z nich si v hlavě pohrával s hrůzným zjištěním, že horší téma si zvolit už nemohli.
"Je nádherná," prolomila nastalé ticho Bětka, upřeně hledící na rozzářené panorama noční Prahy. "Nejkrásnější město na světě."
"Každé město má něco do sebe," odvětil Michael a přitáhnul si dívku k sobě blíž. "Kopule římských chrámu při pohledu z Kapitolu tají dech, mrakodrapy nekonečného New Yorku vzbuzují až posvátnou bázeň, bohaté paláce v chudé Kalkatě obdiv, lesk Nilu v Káhiře vhání do očí slzy…"
"Tam všude jsi byl?"
"Byl jsem na mnoha místech."
"Jak to?"
"Dejme tomu, že tak nějak je to i moje práce."
"Tak to ti docela závidím. Chtěla bych někdy vidět Paříž, Jeruzalém, Rio…"
"Určitě uvidíš, stačí si za tím snem jít."
"Ty vždycky vnímáš všechno tak optimisticky."
"Jinak to nejde. Pesimismus je cesta k šílenství."
"Myslíš?"
"Určitě."
"Můžu se tě na něco zeptat?"
"Ptej se."
"Víš, všimla jsem si, že máš pořád v ruce cigáro, ale…"
"Ale nikdy si nepotáhnu. Tohle tě zajímá?" usmál se Michael. "Voní mi."
"Cigára?"
"Vím, zní to divně, ale voní mi a nejen to, uklidňuje mě jejich kouř. Jakoby si žil vlastním nevyzpytatelným životem."
"No, tak lepší, než kdybys kouřil."
"Proč?"
"Nechci, abys mi brzo umřel…" Bětka se natáhla pro polibek a jejich rty se znovu spojily.

"Do prdele, ty ses vážně posral, Miky." Raziel mával kolem hlavy rukama jako hysterická Italka při vážném hovoru s partnerem. "Víš, co vůbec děláš?!"
"Razi, nejsem hloupý, vím, co dělám." Z Michaela naopak vyzařoval naprostý klid a štěstí.
"A?!"
"Chci s tím skončit."
"No ještě že tak. Ser na ní."
"Špatně jsi mě pochopil, nechci skončit s ní."
"A s čím teda?" nechápala Raziel. Anděl decentně zamával rukama. "Cože?! No, kurva. Jde to vůbec?"
"Myslím, že jo."
"Kurva! A to jako jak? To naběhne někdo s nožem a prostě ti uřízne křídla nebo co?"
"Ne, to ne, doufám, určitě se to dělá jinak."
"Jsi si tím jistej?"
"Jo."
"Miky neblbni, jenom ti pomotala hlavu, to, že si se s ní vychrápal, to se nějak ututlá, ne?"
"Ty to nechápeš, co? My se milujeme. A taky bych tě rád poprosil, ať se vyjadřuješ trošku taktněji."
"Milujeme, co je to za blbost. Sám víš, co je pro lidi láska. Je to jen posraná výmluva, prostředek, cesta, zábava…"
"Ne, mohu tě ujistit, že tohle je opravdu láska. Jsme jako jedna duše. Pokaždé, když jí vidím, jako bych to ani nebyl já. Chci být s ní, chci stárnout s ní, chci jí nabídnout vše, co jí může nabídnout obyčejný člověk, Razi, já jí miluji."
"Do prdele, uvědomuješ si, kdo vůbec jsi?"
"Anděl."
"Hovno anděl, kurva, ty jsi archanděl! To ty jsi porazil Lucifera, to ty jsi ho svrhnul z nebes. Kurva, vždyť vlastně ty jsi z nás udělal, to čím jsme my. Ty jsi symbolem vítězství dobra nad zlem a teď to hodláš zabalit, jen tak, do píči, těšilo mě, já už musím jít!"
"Nepanikaříš tak trošku?"
"Posloucháš se?!"
"Nikdy jsem nechtěl být tím, čím jsem."
"Ale byl jsi v tom nejlepší."
"Víš, kolik bolesti jsem za svůj život zažil? Kolik zklamání, utrpení a křivd. Už nějak nemám sílu na to, pokračovat, chci si dožít jako normální člověk."
"Maže ti med kolem pusy, Miky, vzpamatuj se! Podívej se jí někdy pořádně do očí, sundej si ty posraný růžový brýle. Běta je jen jedna velká přetvářka, ty jsi pro ni jen dobrodružství, který si prožije a dál se spokojí jen s úsměvnou vzpomínkou. Kurva, neblbni!"
"Nech si své úvahy dolů k ohníčku, Razi, a ještě něco. Kašlu na naší sázku, ruším to, odstupuji, vylož si to jak chceš, ale varuju tě, přiblížíš se k ní a zabiju tě."
"Překročil bys své hranice, kamaráde."
"Myslíš? Mám takový pocit, že v posledních dnech jsem už dávno za těma hranicemi, takže zrovna s tímhle bych problém neměl." Raziel ustrnul, jakoby pohlédl Medúze do očí. Jeho rádoby přítel už skutečně pár dní není tím, kým byl, už dávno překročil meze, které symbolicky oddělovaly dobro od zla, peklo od nebe. Neudělal sice nic špatného, ale porušil řád, kterým se měl řídit na věky věků, až do skonání světa. Michael si posbíral zapalovač a krabičku cigaret a s pocitem zadostiučinění vyplul z kavárny. Kyprá brunetka za barem nešťastně zamávala účtem a bylo vidět, že stojí před velkým rozhodnutím, jestli vyběhnout za zákazníkem, který nezaplatil, nebo to nechat být a srovnat manko z dýška.
"Já to za něj zacáluju," vyřešil její problém Raziel, který zůstal u stolku sám. Sebevědomí se mu pomalu vracelo a pusa se mu začala zase kroutit do zlomyslného úsměvu. "Miky, Miky…" řekl si spíš pro sebe. "Děláš mi to všechno ještě lehčí, než jsem si myslel. Myslím, že už je čas, dotáhnout příběhovou linku do konce, kurva, to je mi dneska super den…"

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Labanda © Labanda © | Web | 11. dubna 2011 v 23:26 | Reagovat

nemáš ubrousek pro mne, ale ten popsaný docela by mi bodl příteli :-( ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama