Requiem pro anděla - Díl 4. Zkouška

29. března 2011 v 10:00 | Rampa Tau |  Próza
Je toho víc, víc a stále všeho přibývá. Práce, škola, škola, práce, tu pomoci doma mámě(velký starosti s barákem), tam poslat doporučenej dopis, tam doporučeně s dodejkou, tohle napsat, tamto opsat, tohle načíst, tamto naučit. Na psaní mi moc času nezbývá a jelikož už nedělám v kavárně, která mi díky slabé návštěvnosti právě umožnila psát, těžko se najde příležitost dát dohromady pár dalších řádek. Ale snad se to brzy zlepší :-) Omluvte mě a také upadající kvalitu a hlavně mě neopouštějte ;-)
Mimochodem, když srovnám text od okraje k okraji(zarovnat do blogu) a chci posunout spojku "a" na další řádek(shift+enter), word automaticky roztáhne mezery v textu tak, aby řádek končil vždy u okraje, jak toho docílím v editoru na vkládání textu v blogu? Děkuji



Chodba zlověstně mlčela a řada nažloutlých dveří připomínala tichý zástup truchlících. Bětka, zabalená do vínového pleteného ponča, listovala změtí drobných poznámek a potrhaných starých skript. Její rty neslyšně opakovaly složité termíny a řasy jí nervózně skotačily. Popadala jí závrať a úzkost, přestože text, který před sebou držela, četla už nesčetněkrát, teď jí připadal neznámý, jakoby jej viděla poprvé. Pevně zavřela oči a snažila se alespoň chvilku myslet na něco jiného, aby se odreagovala a zbavila se toho nepříjemného napětí před zkouškou. Papíry zašustily a vypadly jí z ruky, během chvilky vypadala podlaha kolem Bětky jako zasněžená.
"Do prkýnka," zaklela Bětka a přiklekla k té spoušti. "Že já si ani neočíslovala stránky, jak to teď dám dohromady?" Bezradně se probírala listy a snažila se najít souvislost v obsahu, aby alespoň některé stránky na sebe navazovaly.
"Ke Kaluňovi?" ozval se nad ní hluboký uvolněný, ale veselý hlas. Ani nemusela zvedat hlavu, protože se cizinec sehnul a začal jí pomáhat se sbíráním. Ihned její zájem upoutala jeho kulatá vyholená hlava, nejistý úsměv a rozpaky v zelených lesklých očích pokaždé, když se střetly s jejím pohledem.
"No, ke Kaluňovi na předtermín," odpověděla, nově příchozí ji natolik zaujal, že náhle všechna nervozita opadla, ale když si teď vzpomněla, že je tu kvůli zkoušce, začala se zpět potichu vkrádat. "Prý je vážně tvrdej, takže si to jdu spíš jen zkusit."
"Od toho se tomu přece říká zkouška," usmál se.
"Ale kdyby se zadařilo, nezlobila bych se."
"Není tak hroznej, jak se povídá."
"Ty už si u něj byl?"
"Na zkoušce? Ne, to ne, spíš ho jen znám."
"On má nějaký přátele? Na přednáškách na mě vždycky působil jako zahořklej plesnivej stařík."
"To přece nemá nic společnýho s tím, jakej je, ne?"
"No, nevím, prý to dá jen každýmu třetímu, a to možná i přeháním."
"To bude spíš jen tím, že každej třetí se to opravdu naučí. Kaluň je fajn chlap a férovej, navíc má teď jiný starosti než trápit studenty."
"Jak to?"
"Koupili si s manželkou pejska. Je z něj úplně paf, mohla by si na nějaký takový téma zabrousit, třeba by to pomohlo."
"Tak to díky za radu," rozzářila se Bětka. "Bavit se o štěňatech snad dokážu."
"Taky mu mají dneska přijet vnoučata a hrozně se na ně těší, bude mít nejspíš dobrou náladu."
"No, to mi hned spadl kámen ze srdce. Jak to, že toho tolik o něm víš?"
"Znám ho, sem tam mu s něčím pomáhám, dalo by se říct."
"Ty jsi taky z mediny?"
"Ne, spíš z teologický."
"Cože? Nejsi, doufám, kněz?"
"Ne, a i kdyby, co je na tom špatnýho? Navíc, teologii nestudují jen kněží."
"Já na tyhle věci nikdy moc nevěřila."
"Nikdo to po tobě ani nechce, kromě babiček." Konečně se odvážil jí věnovat upřímný vřelý dlouhý pohled, aniž by polekaně po chvíli sklopil hlavu. Líbil se jí, nikdy se jí nelíbili chlapy podobného zjevu, ale v tomhle dřímalo nějaké kouzlo, charisma nebo určitě něco podobného.
"Běta." Podala mu ruku. Nejistě jí sevřel do své objemné dlaně.
"Michael."
"Michael? To je docela vtipný."
"No dobře, přátelé…" na chvilku se zarazil, ale hned zase pokračoval. "Přátelé mi říkají Miky."
"To je hned lepší." Usmála se. Náhle jejich soukromou chvilku přerušilo zavrzání dveří.
"Tak pojďte, slečno," hlas za dveřmi zněl nabručeně a nepříjemně, až z něj běhal mráz po zádech.
"Tak já jdu na popravu, ráda jsem tě poznala, Miky." Prohlásila smutně a posbírala si zbytek svých věcí.
"Já tebe taky, Bětko, hodně štěstí a neboj se ho, pamatuj, co jsem říkal, je hodnej."
"Díky, ahoj." Věnovala mu ještě poslední okouzlující úsměv a zmizela za dveřmi. Michael ještě chvilku zaraženě a smutně koukal na zavřené dveře. V ruce, ve které mohl na chvilku sevřít její teplou drobnou dlaň, cítil zvláštní mravenčení. Byla úžasná.
"No to mě poser, kámo." Razielův hlas působil jako facka uprostřed spánku, uprostřed nádherného snu.
"Razi?" Michael se znechuceně vrátil do reality.
"Takže mě přeci jen bereš za přítele, Miky, mám z toho děsnou radost, ty jeden parchante, kam zajdem?"
"Nikam!" odvětil mu rázně. "Navíc jsem tě nikdy za přítele nepovažoval, tak o čem to tady mluvíš?"
"Přátelé mi říkají Miky," napodobil Raziel se značným neúspěchem Michaelův hlas. "Kurva, řekni mi, kdo jinej ti říká Miky, kromě mě?"
"Byla to spíš jen metafora."
"Ser na to, každej to budeme brát tak, jak nám to vyhovuje, ale stejně mám z tebe radost, až na jednu věc."
"Co zase?"
"Mám takovej pocit, že mi trošku fušuješ do řemesla."
"A na to jsi přišel jak?"
"Možna jsem to přehnal, ale nemohl jsem si, do prdele, nevšimnout, že tak trochu začínáš používat techniku, která je spíše příznačnější pro nás... Pro nás zezdola."
"Například?"
"Já tomu pracovně říkám Svůdce. Urvi mi péro, ale nějak si nemohu vzpomenout, že by někdy nějaký anděl chránil někoho tak, že ho sbalí."
"Ale..."
"Nemůžeme ovšem počítat toho obšourníka, jak se mu jen říkalo, jak ho ti lidé nazvali? Mám to, Duch svatý. Pamatuješ? Bylo z toho spousta problému a do teď se nevyřešily"
"Zacházíš příliš daleko, Razieli."
"Hovno! Ty zacházíš daleko."
"Razieli!" Okolí se začalo náhle měnit, barvy se pomalu vytrácely a jako by vše zahalil sépiový závoj protržený jen na dvou místech, kde plály smaragdově zelené oči anděla. Realita se kroutila ve zběsilém víru pomalé imploze a na ušní bubínky dorážel hluk vichru neskutečné síly.
"Klídek, Michaeli, omlouvám se, asi jsem to jen přece přehnal, kurva, omlouvám se!" Vše se bleskem vrátilo do normálního stavu, barvy opět rozkvetly, vítr ustal, jakoby se nic nestalo a vše byl jen nepříjemný přelud, sen, na který se horko těžko rozpomíná. Michael si ztěžka oddechnul.
"Už nikdy podobné věci přede mnou nevypouštěj z těch tvých prokletých úst."
"Jasně, jen klid, nebudeme přeci spolu bojovat takhle po staru, máme lepší a kultivovanější způsoby, třeba boj o duše, co?"
"Pro vás je to boj."
"No, v poslední době spíš pro vás, ale to by bylo na delší večer."
"Co chceš, proč jsi zase tady?"
"Jak proč, zapomněl jsi na naši sázku? Já mám o ní taky zájem, do prdele, a jakej."
"Nech jí být."
"Nenechám, já se jen tak nevzdávám."
"Já také ne."
"A proto se snažíš s ní navázat kontakt? Proto tu na ní házíš ty svý nevinný očka?"
"Do toho ti nic není."
"Snažíš se jí tak chránit? Ne, počkat, nechceš jí náhodou dostat do postele?"
"Jak tě mohla napadnout taková blbost? Uvědomuješ si vůbec, kým jsem?."
"Já jo! Kurva, ty ses zamiloval, Miky!" Raziel odněkud zpoza ucha vytáhnul nedopalek cigarety a s pekelnou grácií si ho vsunul mezi rty. "Miky, to je paráda, chceš si o tom popovídat?"
"Ne."
"Ale no tak, nemáš nikoho jinýho, komu by ses svěřil."
"Nebudu se s tebou o tom bavit, ledaže..."
"Copak, mohu ti nějak pomoci, kámo?"
"Prosím, nech jí být, zapomeň na ní."
"Ale ale ale, kleknul by sis kvůli tomu na kolena?"
"Nikdy mě na kolenou neuvidíš."
"Tak si naser!"
"Razi..."
"Promiň, kamaráde, ale sázka je sázka, boj je boj a já nehodlám ustoupit kvůli tvýmu posraně rozněžnělýmu srdci. Ale když už jsi, sice neochotně, přiznal, že jsem tvůj kámoš, dám ti radu. Vyser se na to ty. Sbal se, vypadni, jdi konat dobro někam do prdele, ale na ní kašli. Jestli ses opravdu do ní zbláznil, budeš mít jen problémy. Už dávno si zašel dál, než se na pořádnýho anděla sluší a patří, aby ti náhodou ty tvý pírka na zádech neuhořely."
"Nech si svoje moudra pro sebe, Razi."
"Dej mi cígo." Michael tentokrát nevzdoroval, sáhl nepřítomně do kapsy a podal Razilevi krabičku cigaret, ten jí bleskově popadl a s širokým úsměvem se vypařil.

Bětka s rozpačitým úsměvem a třesoucí rukou chňapla po svém indexu a s decentním vděčným úklonem vycouvala dveřmi na chodbu. Nejméně třikrát poděkovala a rozloučila se se starým plesnivým staříkem, který jí doprovázel milým úsměvem. Když se mezi nimi konečně zavřely dveře, Bětka ztěžka vydechla.
"Výborně," zazněl její hlas nevěřícně. Přestože šeptala, pustá rozlehlá chodba udělala své a její ozvěna se jí nesčetněkrát vrátila. Konečně se jí na rtech objevil veselý upřímný úsměv. "Výborně, tak to bychom měli." Chtěla si z radosti vyskočit, zakřičet nebo zatancovat na hudbu, která jí v hlavě zazněla, ale pak si uvědomila, kde vlastně je a rozhodla se oslavou ještě chvilku počkat. Musí Mikymu poděkovat. Kaluň byl vážně fajn chlap, byl najednou jiný, než si ho pamatovala z přednášek. Pohledem prozkoumala chodbu, úsměv povadl. "Kam šel?" Posmutněle sedla na lavici, když tu si všimla malé rudé růže na bílém lístečku. Dušička v ní poskočila, rychle sáhla po tajemné pozornosti. Nasála omamnou vůni z rozechvělého kvítku a podívala se na lísteček. "Gratuluji." V koutcích jí zacukalo, to jak se jí opět vracel úsměv.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Labanda © Labanda © | Web | 11. dubna 2011 v 22:57 | Reagovat

krása ahoj brouku tys mi chyběl musím dohnat čít a chápu tě též nestíhám nádhera zlato :-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama