Requiem pro anděla - Díl 2. Dlouhá noc

4. října 2010 v 15:48 | Rampa Tau |  Próza
Tak mám tady druhý díl, snad se bude líbit.




"To víš, že jo..." Bětka napůl seděla, napůl ležela s mobilem u ucha na své posteli. Všude kolem se povalovaly kusy oblečení nejrůznějších barev, které zjevně byly zavrhnuty s přísně pozdviženým obočím. Jen několik kousků uspělo v přísné kontrole a teď spočívaly opatrně přehozené přes rotoped, který byl spíše věšákem než sportovním náčiním. Možná trochu odvážná kombinace černých kalhot, rudé blůzky a žluté krátké kravaty, ale Bětka se nikdy neoblékala podle módních časopisů a spíše dala na svůj vlastní vkus a náladu, proto byla vždy středem pozornosti všude, kde se objevila. "No jasně!" Její smích se nesl bezstarostně nad vším tím dočasným nepořádkem, že by obměkčil i ty nejzarytější perfektcionalisty a milovníky vojenských komínků z košil. "Už jsem skoro na cestě, za chvíli budu tam... Možná s malinkým zpožděním... Tak zatím a čekejte se vším na mě... Díky... Ahoj." Položila si unavenou ruku s mobilem na bříško a na chvilku zavřela oči. Vypadala jako princezna z pohádky, která čeká na probuzení od nějakého prince, kdyby ovšem zrovna neměla na sobě místo zlatých šatů modré tričko, bílé tepláky a zelené teplé ponožky.
"Bětko!" Škubla sebou, jakoby princ vzbudil princeznu nikoliv polibkem, ale špendlíkem. Rozmazaná čmouha před očima se jí rychle poskládala do okolního světa.
"Ano, mami?" odpověděla, když se probrala z malého šoku.
"A kdy vůbec přijdeš?"
"Nevím, ale snad do rána budu doma."
"To zase prospíš celej den."
"Mami, zítra mám volno."
"No jen jestli."
"Žádný jestli, určitě."
"A učit se budeš kdy?"
"Život není jen o zkouškách a zatím jsem všechny zmákla, tak se nemusíš bát, že by mě vyhodili zrovna teď. Navíc mám na učení ještě skoro týden."
"No, abys potom toho nelitovala."
"Nebudu." Bětka věděla, že bude. Bude si vyčítat, že ten den nedala učení, aby všechno stihla alespoň jednou přečíst, ale to bude až za týden. Stejně vždy chybí před zkouškou alespoň ještě jeden den, nesejde na tom, jak dlouho se člověk učí.
"A kdo tam všechno bude?"
"Janča, Šárka, Péťa, Alenka... No prostě všechny holky z gymplu."
"Vážně?"
"Jo, je to sraz."
"Tak pozdravuj Šárku, dlouho tady nebyla."
"Protože studuje v Brně, mami."
"Aha, no tak jí pozdravuj a ať se jí daří."
"To víš, že budu."
"Nemáš náhodou mojí šálu?"
"Cože?"
"Takovou tu zelenkavou, nemůžu jí najít."
"Já si od tebe věci nepůjčuju, to jen ty ode mě." Bětka se zasmála a vstala z postele. "Jdu do koupelny, budu tam tak půl hoďky."
"No jen pospěš, potřebuju se taky hodit do gala, jdeme s tátou Matějovi na besídku. Měla si jít taky."
"Je mi to líto, ale s holkama se sejdem maximálně jednou do roka, alespoň takhle všechny."
"Nebude ho to mrzet?"
"Už jsem se mu omluvila, vzal to v pohodě, taky na tom vydělal, musela jsem mu udělat kostým. Dokonce i pro toho druhýho."
"Koho?"
"No ten jeho kamarád, jak pořád spolu běhají po venku. Honza."
"Jo ten."
Malým bytem znělo tiché šumění vody v koupelně a Bětčin pokojík osiřel, i když ne docela. Michael tiše seděl v malém křesílku v koutě a zamyšleně se díval z okna, kde poletovalo listí ze stromů, zdaleka ne tak barevné, jako na stěnách tohoto malého království. Měl chuť zapálit si cigaretu a hrát si s jejím kouřem, čichat tu příjemnou omamnou vůni, ale tady ne, až venku.
"A, anděl voyer?" ozval se kdesi v místnosti pobavený hlas. Michael se ani nehnul. Ze stínu za skříní vystoupil na světlo Raziel se šibalským úsměvem. "Nebereš to trochu vážně? Chtěl jsem, aby to byla zábava, ne poslání."
"Neznám zábavu, vše co dělám, dělám na plno, Razi."
"A k čemu ti to je? Stejně jde všechno do prdele." Odvětil mu a usadil se do rozměrného kancelářského křesla, zatočil se na něm jako malé dítě.
"Co máš v plánu?"
"Proč bych ti to říkal? Navíc, sám dobře víš, že raději mám improvizaci, než nějaké přesné plány."
"Nějak se mi to celé nezdá. Mám pocit, že chceš víc, než jen malý souboj."
"A hele, teď je z tebe voyeur paranoik? Klídek Miki."
"Chci ti jen říct, že ať podnikneš cokoliv, já tu budu, budu jí mít neustále na očích. Tuhle bitvu prohraješ." Michael konečně otočil svůj pohled ke svému soupeři a dlouze se zadíval na jeho protivný úsměv.
"V to doufám, příteli."
"Nejsme přáteli, Razi, je to proti všemu." Anděl vstal a vyšel z místnosti, kde se jeho postava utopila kdesi ve stínech, jakoby tu nikdy nebyl.
"Aby ses jednou z toho neposral." Razielův smích se rozlehl po celém pokoji, okenní tabulky se zachvěly a vrabčáci na zábradlí malého balkónku se vyplašeně rozlétli na všechny strany. Nikdo víc však jeho smích neslyšel, dokonce ani Bětka, která se koupala v podstatě jen kousek od jeho zdroje. Husí kůži, která jí náhle naskočila, dala za vinu horké koupeli a chladu okolo.

V malém baru s podivným názvem Fraktura bylo poměrně rušno a největší podíl na tom měla nemalá skupina děvčat u několika sražených stolků. Barman nevěděl, jestli má být naštvaný kvůli tomu, že mu návštěvnice nedopřejí klidnou směnu, nebo šťastný z toho, že může obsluhovat tak pohledné mladé dámy. Každopádně byl mrzutý z toho, že si z něj utahovaly pokaždé, když jim nesl další sérii nejrůznějších koktejlů od sladkých mixů po silné dryáky. Kromě těchto rozjařených po dlouhé době shledaných slečen, moc hostů v baru nebylo. Jen dva nezletilí školáci, kteří se snažili až přehnaně působit dospěle, osamocený opilec, který se snažil získat zpět své těžce vydělané peníze z hracího automatu a jeden plešatý podivín přímo u baru. Ideální místo a ideální atmosféra na podobné akce, jako sraz děvčat ze střední školy.
"To si děláš srandu?!" Bětčin hlas, přestože tak jemný, byl vždycky zrovna tím hlasem, který byl slyšet nejvíce v jakékoliv společnosti. "Já myslela, že to byla jen taková ta školní love story."
"No vážně," odpovídala jí krásná blondýnka s výrazně namalovanými rty. "Byla trošku krizička po matuře, ale nějak se to přehnalo a teď mě tlačí k oltáři." Děvčata se zachichotala, jakoby se zrovna probíralo jedno z těch lechtivějších témat.
"No a co ty na to?" optala se jiná.
"Co by, půjdu ráda."
"Ti docela závidím." Drobná černovláska svou větu málem celou polknula ostychem, ale její vyzývavé velké oči prozrazovaly, že s touto slečnou nuda nikdy není.
"Není jí co závidět, Kačko," chopila se hovoru zase Bětka. "Zatímco budeme my slavit promoce, Péťa bude měnit posraný plínky." Opět následoval onen chichot.
"No a co, vždyť je o ní postaráno."
"Jasně," jala se bránit svá práva blondýnka. "Martin dostane firmu po tátovi, peníze budou, byt už má a kdo říká, že hned po svatbě budu mít děcko? Já chci taky nejdřív titul."
"No a ten můj trouba se neumí vyslovit," podotkla zase jiná, ale o nic méně krásnější než její kamarádky.
Koktejly brzy nahradily panáčky sladkého tvrdého, ať už s příchutí jablka, jahod nebo gumových medvídků a po nich se začalo na stole objevovat stále více minerálek, coca-col a jiného nealkoholické pití. Dámy zkrátka znaly svou míru. Což se naopak nedalo říct o dvojici školáků, kteří už byli vyvedeni naštvaným barmanem. Bylo probráno vše a odevšad. Dokonce se našel čas i na fotky a jak přibývala hodina za hodinou, vyprazdňoval se postupně i dívčí stůl. Už jen prázdné a nedopité skleničky zůstávaly jako upomínka na bouřlivé setkání.
"Měly by jsme se už konečně dohodnout na ty slibovaný hory," zněl stále veselý Bětčin hlas, nyní však s náznakem malé výtky, k poslední účastnici srazu.
"A nebo na tu slibovanou vodu," opětovala jí úsměv a stejnou výtku veselá zrzka.
"Tolik jsme si toho navymýšlely..."
"A nic z toho, no jo, není čas..."
"Hm... Ale letos by to šlo."
"Jestli stejně jako loni, tak z toho nic nebude."
"Letos jo, slib mi to."
"Slibuju, ale slib ty, že to zase nezatáhneš."
"Já? Já to nikdy nezatáhla, nebo vždycky oprávněně."
"Medina je dřina, co?"
"Ani si nedovedeš představit jaká."
"Tak to slib s rezervou, alespoň."
"Tak jo," usmála se. "Slibuji, že pokud budu moct, něco zařídíme."
"Platí. Nejdeme už?"
"Teď? Copak? Nechceš dopadnout jako támhleten?" Bětka kývla hlavou směrem k výhernímu automatu, na kterém spal v dosti nešikovné poloze opilec.
"Nechtěla bych mít jeho kosti, až se probudí."
"Kdyby jenom kosti. Tak jo, jdeme."

"Zvedej se, ty špíno!" Barman popadl spícího opilce za umaštěnou koženou bundu a zatřásl s ním jako s hadrovou figurkou.
"C... co..." vydala ze sebe s obtížemi barmanova oběť. Z úst se mu řinul zápach levného alkoholu a zkažených zubů.
"Sbal se a vypakuj se, nebo na tebe zavolám policii. Tady mi chrápat nebudeš."
"J... už... mzm," zahuhňal a neohrabaně se natáhl pro svoje cigarety.
"Byl to celkem slušnej chlap," ozval se Razielův hlas vedle Michaela, který stále seděl na baru, v popelníku mu hořela už nejméně dvacátá cigareta a ve sklenici bylo stále stejné množství vody už po čtyři hodiny. Michael nějak nereagoval, jen otráveně otočil oči v sloup. "Dělňas, dokonce mistr na stavbě."
"Znám ho."
"Zvláštní, přitom stačí tak málo, hádává manželka a dcerka ve špitálu a hned je ze schopnýho pracanta ožralá troska na forbesu."
"Vaše metody nejsou zrovna vybíravé."
"Ne, to ne, koukáme spíš na výsledky než na postup."
"Smutné."
"Jak jinak bys to chtěl dělat ty? Možná byste měli zvolit podobné postupy a budete úspěšnější, ne?"
"Každá jedna dobrá duše předčí tisíce zlých. Nejsme lovci, my jen vybíráme to čisté od toho zlého. Vy byste měli brát to, co zbude, ne prahnout po tom, co máme my."
"Nebuď takovej škarohlíd, kurva. Ber to trošku sportovně."
"Pánové, budeme zavírat." Barman jim věnoval svůj unavený pohled a doufal, že alespoň tihle dva nebudou dělat potíže a odejdou dobrovolně sami.
"Jasně, už povalíme," usmál se na něj Raziel. Barman vzal hadr a šel spokojeně utírat stoly. "Být na jeho místě, domů bych nespěchal."
"Co zase?"
"Řekněme, že jeho manželka má návštěvu."
"A v co doufáš?"
"Je to bývalej závodní střelec, má ještě někde ve skříni pušku, žedný extra dělo, ale kdyby ho trefil do hlavy..."
"Raději na to nemyslet."
"Kurva, to by bylo nádherný, vidím před sebou ten obraz, milenec v kaluži krve, ženuška ječí..."
"Razi, prosím, ušetři mě svých úvah."
"Dobře, nechám si je pro sebe."
"Děkuji."
"Vidím to asi takhle, v každém je zlo, jen ho umět nakopnout."
"V každém je také dobro."
"Jo, ale to není tak závratný. Jak jsem řekl, stačí to odstartovat. Někomu stačí příležitost. Špatně hlídaná peněženka, třeba. Někoho musíš pošťouchnout, pořádně ho rozzlobit, nasrat ho. No, a jiným..."
"Poslouchám?"
"Jiným musíš ublížit, pořádně. Nedovedeš si ani představit, jakej efekt má pocit, že je všechno proti tobě..."
"Ty hajzle!" Michael popadl svůj manšestrový kabát a vyběhl z hospody, jako by mu za patami hořelo. Raziel po něm dopil sklenici vody a z popelníku si vzal nedopálenou cigaretu.
"Vida, anděl nám začíná konečně mluvit normálně, kurva, to je dneska fajn noc." S těmi slovy odešel. Barman se podivil, že je na baru plný popelník a prázdná sklenice. Pokud si dobře pamatoval, tak tady nikdo celou noc neseděl.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Awali Awali | Web | 6. října 2010 v 16:14 | Reagovat

:) .. slub nam ze niekedy tieto veci sosbieras do niakej drobnej alebo aj velkej knizky .. moc rada by som to mala na papiery.. uzasne . uz sa neviem dockat co bude dalej 8-)

2 Labanda © Labanda © | Web | 9. října 2010 v 16:43 | Reagovat

[1]: jj přesně tak měl bys to sepsat a kde je další díl O_O  :-D úžasné zlatko jsi pan spisovatel a moc ráda tě čtu ;-) :-)

3 Labanda © Labanda © | Web | 14. října 2010 v 3:10 | Reagovat

kde je třetí? ;-)  ;-)  :-)

4 Awali Awali | Web | 17. října 2010 v 14:06 | Reagovat

tak zase si zmizol co ?? :D

5 Labanda © Labanda © | Web | 17. října 2010 v 18:16 | Reagovat

[4]: zakazuji ti zmizet, když nemáš příběh dopsaný! :-D takhle mě napínat :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama