Requiem pro anděla - Díl 1. Spisovatel

28. září 2010 v 16:55 | Rampa Tau |  Próza
Takže se pokouším rozepsat zase něco na víc dílů, tak snad se mi podaří udržet vás u monitorů. Budu vděčný za všechny komentáře, samozřejmě i za ty kritické :-)






Těžký namodralý cigaretový dým mu líbal tvář jako dychtivá milenka prahnoucí po dalším polibku. Svými tenkými prsty si vyklepával zamyšleně neznámé rytmy na svou hladce oholenou hlavu, pohled upřeně potopený v šálku kávy před ním. Jakoby svět malé klidné kavárny pro něj ani neexistoval. Jako by byl jen tichým duchem dávno minulých časů.
"Dáte si ještě něco?" zazvonil vysoký hlásek macaté černovlasé servírky kdesi nad jeho nenápadnou existencí.
"Mně jen vyměňte popelník," odpověděl jí znuděným hlasem. "Tady kolegovi přineste něco ostřejšího." Aniž by odvrátil svůj pohled od stydnoucí kávy, kývnul směrem k židli proti němu. Servírka se zarazila, celou dobu byla přesvědčena, že ten holohlavec byl sám, ale teď užasle hleděla na pohledného tmavého muže, který se na ní zubil jako malé děcko na největší dárek pod vánočním stromkem. Nepamatovala si, že by ho viděla přijít.
"Jen pomerančový džus, prosím," usmál se nový host a v očích se mu zalesklo. "Na ostřejší záležitosti máme ještě času dost." Servírka zmateně přikývla a odšourala se za velký bar vyřídit objednávku doprovázena chlípným pohledem z pod hustého černého obočí.
"Co tu chceš, Razi?" Holohlavý konečně zvedl své zelené oči a věnoval jejich podezřívavý pohled přísedícímu.
"Miki, Miki, cožpak musím vždycky něco chtít?" odpověděl mu Raziel vyčítavě.
"Většinou něco chceš."
"Většinou není vždy, příteli."
"Mám věřit tomu, že sis přišel jen vyměnit pár zdvořilých frází?"
"Pěkná ženská." Raziel kývnul směrem k baru. "Určitě to bude v posteli pěkná divoška, co myslíš?"
"To je to poslední, na co bych myslel."
"Promiň, zapomněl jsem na ten váš posranej celibát."
"Razi!"
"No jo, promiň."
"Naprostá oddanost poslání, jen trošku jiná než ta tvoje."
"A nesere tě to?"
"Razi!"
"Ta tvoje neotřesitelná věrnost. A co tohle?" Natáhnul se po krabičce cigaret a jednu si vytáhnul,
aniž by se obtěžoval poprosit o dovolení. "Spálil si jich už tuny a ani nevíš, jak chutnají, co?"
"Voní mi, tam můj zájem končí."
"Nikdy tě nenapadlo si pořádně potáhnout?"
"Tady je ten džusík," zaševelila opět servírka, teď už zase ve své kůži. Michael jí v duchu blahořečil,
že mu skočila do odpovědi, zatímco z ní Raziel doslova trhal šaty.
"Škoda, že jsem si už tohle ráno zařádil," zauvažoval Raziel, když zase opustila jejich svět. "Hned bych na ní vlítnul, ale dobrého pomálu. Možná večer."
"Máš v té své kebuli i něco jiného?"
"Jo, kurva, jasně že mám. Chci napsat knížku." Michael si zrovna dopřával hořký doušek, když ho tato informace zastihla, překvapením se málem zadusil.
"Co tě to zas napadlo?" Zašátral pravou rukou ve svém manšestrovém kabátě, který měl přehozený přes židli a vytáhnul sněhově bílý kapesník, aby si utřel kávou poprskanou úzkou bradku.
"Myslíš si, že na to nemám?"
"Nepochybuji o tom, že kdybys něco napsal, dokázal bys z toho udělat nejprodávanější trhák,
ale proč? Proč chceš psát?"
"Poslední dobou se nějak nudím, psaní by mi zaplnilo prázdná místa v programu."
"Máš snad málo práce?"
"Práce je zasraně požehnaně, ale nějak už to není ono. Už se ani nemusím nějak zvlášť snažit
a výsledky mám víc než uspokojující."
"Pýcha ti nesluší."
"Ale sluší, příteli, pýcha mi kurevsky sedne."
"O čem chceš psát?"
"Nevím, co tak poslední dobou letí? Láska, zklamání, žárlivost a vražda? Příběh ještě nemám."
"Není to zrovna to nejdůležitější?"
"Je, do prdele, nejsem idiot, vím, že musím mít příběh."
"A?"
"Něco mě napadlo."
"Raději to ani nechci slyšet."
"Dívka, čistá duše, hodná, poctivá, žádná katolická fanatička nebo tak něco, prostě normální chytrá hezká holka, ale žádná mrcha. Žádný modlení, z toho bych se poblil, ale taky žádný to... Jak tomu říkáš? Rouhání?"
"A že zrovna ty bys to neuměl nazvat?"
"Jasný, prostě víš, co mám na mysli, ne?"
"Tak nějak."
"No, takže bych psal o ní."
"To není příběh, ale jedna z postav."
"Vím, nepřerušuj, přemýšlím. No, tahle holčina, se prokousává tím svým nudným životem, ale pod jistým externím vlivem si čuchne k opravdovýmu životu a už to frčí, hudba, chlast, drogy, sex, znáš to."
"Pořád čekám, co z tebe vypadne."
"No, to už jsem nějak naznačil na začátku, ne?"
"Takže to skončí vraždou?"
"Ne, to ne, nevím, vražda je trošku dojebaný klišé, co?"
"Máš nevšední slovník."
"Jsem na něj taky patřičně hrdej."
"Takže vražda ne?"
"Kurva, to nemá být o nějaký posraný vraždě. Nejsem Agáta Christie. Chci to mu dát filosofickej podtext."
"Jako, že drogy jsou fajn?"
"Nejen to."
"Ty jsi vážně neuvěřitelný."
"Pro někoho jo, abys věděl. Ne, chci tím říct, že mezi dvěma zdánlivě naprosto odlišnými světy, které dělí nekonečná propast, je docela malinký, ale pevný mostík. Jing a jang, vole. Od dobra ke zlu nevede zas tak dlouhá cesta."
"To není příliš revoluční myšlenka, přišel jsi s tím pozdě."
"Dneska je doba temných hrdinů."
"Možná, pokud bychom mluvili o komixu. Mezi dobrem a zlem je propastný rozdíl."
"Není, vem si nás dva. Ty jsi posranej pánbíčkář, co drmolí svatý texty, mluví jak učebnice gramatiky, nezná kouzlo vulgarismů a hlavně ženského klínu. Já jsem proti tobě frajer, co si užívá všech pokušení plnými doušky, chlastám, fetuju, zobák mám jak dělňas a každej den jinou ženskou, já jsem zlo, příteli, přesto sedíme spolu a klábosíme o sračkách, jako by jsme měli společnou matku."
"Trošku nevhodný příklad, nemyslíš?"
"Na to ser. Stejně vím, že tě lákají určitý věci, který jsou ti zapovězeny. Co třeba ty cíga?" Raziel si opět dopřál jednu cigaretu z cizí krabičky. "Neříkej, že zapaluješ jednu za druhou a jen k nim čucháš
a pozoruješ kouř a vůbec tě neláká si potáhnout?!"
"Mám silnou vůli, na rozdíl od tebe."
"To už jsem od tebe slyšel asi milionkrát. Vyhýbáš se přímé odpovědi, jako čert kříži." Raziel se hlasitě zasmál. Dokonce i černovlasá hlava servírky se objevila za barem, aby měla přehled, co se děje.
"Razieli."
"Ser na to, Miki, tahle debata nemá konce, ale zpět k tý knížce."
"Nemyslím si, že by to bylo nějak zvlášť zajímavé. Pokud bys to chtěl sepsat, muselo by to být napsaný opravdu dobře, aby si to někdo přečetl."
"Je to jen kostra příběhu. Ještě tomu chybí pořádný koření a realističnost."
"Raději na to zapomeň a nevymýšlej zbytečné hlouposti."
"Je to jen nápad, víš, že u ničeho nevydržím dlouho, pravděpodobně mě to za chvíli přejde."
"Doufám."
"Ale nebylo by to špatný."
"Záleží, jak bys to napsal."
"Co takhle něco jako realityshow?"
"Ty jsi bezedná studnice bláznivých nápadů."
"Vybrat si nějakou holku, která by tak nějak odpovídala mým požadavkům a pořádně jí popostrčit."
"Popostrčit?"
"No jasně, v tom jsem přeci mistr, ne?"
"Nefandi si tolik."
"Psal bych to formou deníčku. Třeba, milý deníčku, dneska jsem pomohla babičce s nákupem, pohlídala sousedům děti a večer se sjela a rozdala si to s tím stydlínkem od vedle."
"Nějak si nedovedu představit, že by to někoho zajímalo."
"Ne, pokud by to bylo vymyšlený, ale pokud by to byla tvrdá realita, se kterou bojuje každej podělanej živáček na tomhle posraným světě?"
"Já bych to rozhodně nečetl."
"Ty nejsi zrovna moje cílová skupina, Miki."
"Tak mě napadá, každý, kdo by si to přečetl, vzal by to jako výstrahu, jako varování před tím, jak by mohl skončit. Byl bys sám proti sobě."
"No jo, ale možná by to dalo mé práci konečně grády."
"Ty jsi blázen."
"Závidíš?"
"Ani náhodou."
"Mám už jednu vyhlídnutou."
"Cože?"
"Tu holčinu, nebo spíš mladou ženu."
"Počkej, takže..."
"Jo, už jsem trošku na tom svým dílku pracoval. Ohledal prameny, dalo by se říct."
"Co si komu zase provedl?"
"Ještě nikomu nic, Miki, neboj. Jen jsem si našel hlavní hrdinku."
"Proč prostě nemůžeš dělat to, co doteď? Proč musíš pořád vymýšlet nějaké experimenty?"
"Já jen dělám naší práci zajímavější. Netvrď mi, že tě baví dělat pořád to samé dokola a dokola. Dávám tomu všemu sladkou šťávu."
"Kdo je to?"
"Cítím zájem?"
"Razi, kdo to je?"
"Chceš se montovat do mé tvůrčí činnosti?"
"Kdo to je?!"
"Nebudu dělat tajnosti, Miki, jen mi dej chvilku, abych si vychutnal tvou zuřivost, do prdele, to je tak nádhernej pocit."
"Razieli!" Raziel se tajuplně usmál, s pocitem uspokojení zadusil nedokouřenou cigaretu v popelníku
a náhle jeho ruka prudce vyrazila vpřed, uchopila Michaelovo zápěstí a pevně jej sevřela...

Michaelem projela ostrá bolest, oči měl křečovitě zavřené a snažil se odolat pokušení utéct před svým utrpením pryč ze svého těla. Náhle vše skončilo stejně rychle, jako začalo. Bolest zmizela
a v končetinách zůstalo jen lechtivé mravenčení. Otevřel oči. Stál v málem pokojíku bláznivě vyzdobeném barevným podzimním listím. Udiveně hleděl na úžasnou koláž umělce s citem a fantazií a hlavou se mu honily myšlenky na staré časy, kdy si ještě lidé dokázali najít chvilku, aby podobnou výzdobou uctili nadcházející roční období. Pokoj nebyl zdobený jen listím, ale téměř na každém kousku stěny, na každé skříňce, poličce, na každém volném místečku byly drobné vzpomínky. Pohledy, suché růže, náramky, fotky, suvenýry, prostě nepřeberné množství střípků ze života a každý z těch kousíčků mohl vyprávět vlastní příběh. Kráčel tou galerií života s nezměrnou úctou a zájmem, když ho ze zasnění náhle vytrhlo tiché zakašlání. Michael byl tak ohromen atmosférou tohoto místa, že si ani nevšimnul dívky sedící za psacím stolem, teď popíjející horký heřmánkový čaj. Černé kudrlinky hustých vlasů jí padaly do tváře, marně s nezbednými vlnkami své havraní krásy sváděla boj a snažila se je tenkými prsty česat kamsi dozadu. Michael se naklonil, aby spatřil její tvář, aby mohl pohlédnout do temně hnědých úzkých veselých očí. Upřela svůj pohled jeho směrem, ale neviděla ho, hleděla zamyšleně kamsi za něj a pak sklopila svou tvář znovu k objemné knize před sebou. Nemohl se od ní odpoutat, vše, čemu se před malou chvílí obdivoval, bylo najednou jen pouhým stínem, jen pomocným kontrastem ke skutečné kráse, kterou představovala ona dívka.
Otevřenými dveřmi se přikutálel z vedlejšího pokoje barevný nafukovací míč. Nečekaný pohyb
ve zdánlivě statické scéně okamžitě opoutal nejen Michaelovu pozornost, ale i černovlasé dívky, dosud soustředěné na komplikovaný text učebnice anatomie.
"Matěji." Její tenké rty se roztáhly do vlídného kouzelného úsměvu, který rozzářil celé okolí. Musel se usmát i Michael, jehož tvář do této chvíle svíral spíše zvídavý zájem. Ve dveřích se objevila postava malého klučiny.
"Bětko, pojď si něco zahrát," zaškemral.
"Teď nemůžu, Matěji, stejnak by ses měl už připravit na trénink, za chvilku vyrážíme." Jakoby chtěla dát svým slovům důraz, podívala se významně na budík, který se krčil mezi sloupy z knih. "Máš už zabalený kimono."
"Mně se dneska nechce," odvětil jí a na znamení vzdoru si překřížil ruce na prsou.
"Ale, pročpak ne? Ty se nechceš umět bránit?"
"To jo, ale nešlo by to nějak jinak? Uč mě ty."
"Já už dávno na karate nemám čas a nemyslím si, že bych tě mohla učit, na to máš svého sensei.
Ale já tě můžu třeba vyzkoušet z toho, co bys měl už dávno umět."
"Ale já se nechci pořád prát."
"Karate se neučíš proto, aby ses s někým pral, Matěji."
"Tak proč tam musím?"
"Aby ses dokázal poprat hlavně sám se sebou."
"Hm." Matějův hlas nezněl zrovna přesvědčivě. "Tak já si jdu sbalit." Poslušně se otočil a zase zmizel v útrobách bytu.
"A nebuď tak načuřenej, nebo to na tebe řeknu mamce," usmála se Bětka. "Dočtu kapitolu
a půjdeme, jo?"
"No jo!" zazněla odpověď.
Bětka se náhle otočila k Michaelovi a pohledla mu do jeho zelených očí. Úlekem udělal několik kroků vzad, až málem zakopl o malý stolík u postele.
"Dáte si ještě něco?" Její hlas se rozlehl po celém pokoji a zaútočil na něj snad ze všech stran. Tělem mu znovu projela mučivá bolest.

"Haló, jste v pořádku?" Servírka se nad ním starostlivě skláněla. "Ptala jsem se, jestli si ještě něco dáte." Michael na ní hleděl jako by byla duch z jiného světa. Nebyl schopen rozeznat kde je a co se děje.
"Omluvte přítele, měl krušnou noc." Raziel něžně uchopil ruku servírce a věnoval jí jeden ze svých šibalských úsměvů. "Jen mu doneste vodu."
"Neumíš přenášet citelněji?" zaúpěl Michael, když se servírka vzdálila a on se konečně vzpamatoval.
"Naser si," odvětil mu Raziel. "Tak co na to říkáš, to je kousek, co? Ideální hrdinka mého příběhu,
už vím, co jí nachystám."
"Proč jí nenecháš být?"
"Proč? Do prdele, protože jsem to, co jsem, Miki. Dělám jen svou práci a nikdo mi nemůže mít za zlé, že se chci u toho trošku pobavit."
"Nesmíme tak výrazně zasahovat do lidských životů."
"Ale já nebudu do jejího života nějak hrubě hrabat. Pokušeníčko tady, pokušeníčko tam, však to znáš, jako za starejch dobrejch časů. Však ona se na něco chytne."
"To se ti nepovede!"
"Že bych tady cítil výzvu na souboj?"
"Žádný souboj nebude!"
"Srabe. Tak se do toho nemontuj."
"Všude je tolik zkažených duší, musí ti to připadat jako královská hostina. Proč ty musíš mít vždy něco extra."
"Vždycky jsem měl chuť na to, co na stole chybí, když už jsi u těch hostin. Mám rád výzvy."
"Tuhle duši nedostanete."
"Takže přeci jen souboj," usmál se Raziel, sebral Michaelovu krabičku cigaret a strčil si jí do své bundy. "Kup si nový."
"Tuhle ne..." Michael se proklínal za to, že se nechal Razielem obelstít. On měl promyšlené každé své slovo, které tady vyslovil. Znal Michaela velmi dobře, aby věděl, jak ho vlákat do přímého boje o duši člověka, ale teď už nelze couvnout. Nesnášel všechny ďábly a démony a Raziela z nich nesnášel nejvíc.
"Zatím se měj, andílku Miki, měj se a brzy se asi uvidíme." Pekelník vstal, ještě věnoval jeden chlípný pohled vyplašené servírce a se smíchem vyšel z kavárny. "Kurva, tohle bude po čertech dobrá story!"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Labanda © Labanda © | Web | 28. září 2010 v 19:42 | Reagovat

waw už se mocinko těším na další díl ;-) a děkuju za pochvaly jsi zlatíčko ;-) :-)

2 Awali Awali | Web | 2. října 2010 v 21:52 | Reagovat

genialne ... uuuu .. jea aj ja sa tesim .. pokracuuuuj .. abud tu! nikam nechod prosim! :D ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama