Prostě tak to je

28. září 2010 v 14:40 | Rampa Tau |  Próza
Tak tady je ten textík, tak snad zaujme.




    Tak dlouho si to přála, tak dlouho o tom snila. Když se sen vyplnil, jen s hrůzou náhodného diváka sledovala, jak se postupně měnil v nudnou, bezbarvou a nezáživnou realitu. Po přednášce na kafe, probrat probrané a hlavně všechno okolo. Poté za doprovodu oblíbené hudby nebo knížky vyrazit za svým milým. Už dávno ne z touhy, chtíče, vášně nebo lásky. Prostě jen proto,
že tak tomu bylo po čtyři roky skoro každý den.

"Ahoj miláčku, ahoj lásko, jaký byl den?" fráze a slova, která už ztratila smysl a teď je z nich jen obřadní klišé. Polibek bez vášně, pomilovat se bez vášně, podívat se na film, jít se projít
a popovídat si o dávno vyčerpaných tématech. Proč? Protože tak tomu bylo po čtyři roky skoro každý den.
"Víš, Adame, dovedeš si představit, co nás čeká?" zeptala se, přestože odpověď znala už zpaměti.
"Proč ne, broučku? Až dostudujeme, určitě si nebudeme žít špatně. Byt nebo malej domek. Každý týden párty pro kámoše. Nemůžu se už dočkat, až budeme spolu."
"Vždyť jsme spolu."
"Já vím, ale takhle jsem to nemyslel. Spolu, jako že budeme spolu bydlet. Už se nebudeme muset loučit, protože budeš muset být doma a učit se. Budeme každý večer vedle sebe usínat a každé ráno vedle sebe vstávat. Budeme spolu snídat, obědvat, večeřet. Budeme spolu žít."
"Jo… jasně…" odpověděla a usmála se. Taky si to tak přála, tak před třemi roky.
"Proč se na to pořád ptáš? Vždyť už jsme se o tom tolikrát bavili. Máme to zmáknutý."
"Já nevím. Občas mě napadne… Víš… Prostě, občas mě napadne…"
"Hele, podívej se na toho dědu, co tam krmí kachny, teď málem zahučel do vody. To je ňouma!"
"Prostě mě občas napadne, že to není to, co zrovna chci. Vždyť už jsme spolu jen kvůli tomu,
že jsme spolu. Něco mi chybí. Tobě taky, vím to, ale ty to neřešíš, tobě to takhle vyhovuje, co?" dopověděla, ale ne nahlas. Nikdy to neřekla nahlas. Na to neměla odvahu. Co když to vážně má tak být? Kdyby se alespoň na chvilku vžil do její kůže. Sklopila oči, pevněji sevřela jeho ruku
a nechala myšlenky, aby se rozutekly do světa.

      Něžně jí položil do peřin, políbil jí a odbil si svoje. Převalil se vedle, chvíli mluvil a nakonec usnul. Eva tiše pozorovala vlající záclony. Na nahém těle jí skotačil mráz, ten měl alespoň smysl pro hru.
"Vždyť sis tohle vždycky přála, tak teď nebuď načuřená." Pomyslela si. "Ale já si přála, aby to byl vztah plný lásky a vášně a ne všednosti, povinnosti a jednostranné tolerance. Byl jiný, když jsme se poznali, byl jiný, dokud to byl pouhý románek, byl jiný, dokud to byl vztah, ale teď… Teď když je to vážný vztah… Jsou všichni chlapi takoví? Stejně to nepoznáš, máš přece Adama. Má to cenu? Je to, to co chci? A co když je to ve mně? Co když jsem tou chybou já?"

      S hlavou plnou myšlenek se špatně usíná, ale Eva usnula. Usnula s kouzelným úsměvem
na rtech, neboť se jí zdál sen. Sen, co se jí zdá už skoro tři roky každou noc. Tam byla svobodná, nikomu nepodřízená. Mohla si vybírat a prožívala vše, o co v realitě přichází. Nezávislost, sebevědomí, uznání, touhu, lechtivé zamilování. Tam nemusela se zdvořilým a zároveň trpkým úsměvem překonávat nezájem o její pocity, přání, myšlenky, úspěchy. Tam jí naslouchali všichni
a všechno. Tam se jí nemohlo stát, že bude sedět v teplákách a svetru u televize a čekat, až její milý doslaví nějakou nesmyslnou událost, kterou uznává jen pár dalších zasvěcenců. Starat se pak o to, aby trefil do postele a cestou si zul boty a ráno trpělivě poslouchat příhody od piva, pochválit ho, že má úžasný kamarády, protože Franta "mazácky" obelstil revizora a strpět to,
že takový hrdinský kousek zastínil úspěšně složenou státnici, která tím pádem zůstává nepovšimnuta a v lepším případě komentována: "Hm, vidíš jak jsi chytrá. Nemáš někde ibalgin? Bolí mě škeble z tý chlastačky." Každou noc už tři roky si budovala tenhle svět, který jí dodával sílu, bohužel ne odvahu.

      Vše pak končí nepříjemným, uširvoucím třeskem budíku. Koupelna, kafe, škola, oběd, kafe, pár slov s kamarádkami, pár slov doma s rodinou a hurá rychle za svým milým. Proč? Protože tak tomu je po čtyři roky skoro každý den.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Labanda © Labanda © | Web | 28. září 2010 v 19:25 | Reagovat

Evička by si zasloužila prožít něco nového, nevšedního a vzrušujícího ;-) :-)

2 Awali Awali | Web | 2. října 2010 v 21:25 | Reagovat

ako je mozne ze takto pises.. juuuj ja som taka stastna ze si spet ale aj tak si neviem vysvetlit akomozes tak dobre poznat zenske myslenie :D

3 puppup puppup | Web | 10. října 2010 v 21:56 | Reagovat

Pěkný, možná by to chtělo napsat k tomu něco dál :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama