Tradice 5.díl

3. května 2010 v 12:48 | Rampa |  Próza
A je tu konec příběhu a já se už snad mohu s klidným svědomím odebrat zpět ke svému učení Ještě bych chtěl zdůraznit, že pokud by vám konec nějak neseděl, není to moje vina, ale vaše, protože já to chtěl původně úplně jinak, ale vy jste chtěli tohle No nic, přeji příjemnou zábavu při čtení a já jdu něco dělat, nebo se z těch smajlů zcvoknu




     Krev z rozdrásané tváře od trní se jí mísila se špínou a potem, šaty připomínaly spíš už jen cáry, tělo mělo potlučené a promrzlé, nohy plné boláků už skoro ani necítila, ale šla dál, nebylo nic, co by jí mohlo zastavit. Vypadala jako divoženka, jako ztracená rusalka, jako lesní běs stopující svojí kořist. Prodrala se houštím a objevila se na malé mýtině. Uprostřed se krčilo malé nepovedené ohniště s ještě žhnoucími uhlíky. Dopadla těžce vedle něj. Na nic nečekala a dychtivě začala uhlíky rozdmýchávat svým dechem. Po dlouhé době měla příležitost se ohřát.
     Oheň si vesele bezstarostně plápolal a Setsuka, schoulená v kožešině vedle něj, se snažila pochytit co nejvíce tepla. Mezi zuby drtila staré ztvrdlé pečivo a zapíjela jej vodou z měchu. Naštěstí vedla cesta na vrchol hory podél potoka, takže o vodu starosti neměla, ale s jídlem to bylo horší. V ranci, který Nibori připravil, byl sice nůž, dokonce i malý luk, ale Setsuka se nedokázala k zvěři přiblížit na takovou vzdálenost, aby se jí podařilo něco ulovit. Vždy udělala nějaký ten neopatrný hlučný krok a všechnu zvířenu vyplašila. Přes veškeré utrpení náročné cesty, které si zkusila, měla radost, že je Rikimarovi alespoň v patách, že se nevydala špatným směrem a nezabloudila. Cítila, že ho dohání. Vždyť i to ohniště, u kterého se teď choulila, tu zbylo jistě po něm.
      Když dojedla, natáhla své rozedrané ruce nad plamen a vnímala, jak je laská teplo. Co mu vlastně řekne, až se s ním potká? Co když bude zuřit, že ho nenechá alespoň chvíli v klidu? Nechce mu překážet, ale chce mu pomoct, chce být s ním. Neměla raději zůstat doma? Co tatínek, ani se s ním nerozloučila. Doufala, že mu Nibori vše vysvětlí, vždyť to on jí ve své podstatě vyslal za ním. Ne! On jen poznal, co chce udělat a pomohl jí.
   
S leknutím se probrala a vyděšeně se rozhlédla po mýtině. Ohniště vedle ní syčelo z posledních sil a okolí pomalu pohlcovala tma. Usnula. Zdržela se déle, než si mohla dovolit. Přiměla rozbolavěné tělo vstát. Cítila každý svůj sval, který jí žádal, aby ještě zůstala v klidu a spala. Nemohla, nechtěla. Posbírala těch pár věcí, které si z rance před tím vytáhla a ohniště zaházela hlínou. Kdesi v lese se ozvalo děsivé zavití vlků.

     Rikimaru se snažil zpívat jako vždy, když byl v lese sám a zrovna se nemusel tiše plížit za budoucím úlovkem. Zpíval, co ho zrovna napadlo, melodii, kterou si právě vymyslel, příběh, jehož konec sám neznal. Přestože kráčel končinami, ve kterých nikdy nebyl, které neznal, necítil ani trošku strach. Les bylo místo, kde se cítil nejlépe na celém širém světě. Bylo to místo posvátného klidu a harmonie. Málem zapomněl, kam jde a proč. Připadal si jako na dlouhém výletě, na jehož konci ho bude čekat jeho Setsu s úsměvem a teplou miskou rýže, tak jako tomu bylo vždy, když se vrátil z lovu do vesnice. Co asi zrovna dělá? Určitě pomáhá otci v kovárně, nosí mu všechnu tu vodu, vaří mu a uklízí po něm. Rikimaru sáhl po svém meči a vyprostil jej z pochvy. Čepel
zajiskřila a okolí se naplnilo tichou bzučivou písní. Na kovu u záštity se zaleskla pečeť Hotoriho dílny. Rikimaru si ten meč prohlížel vždy, když měl dlouhou chvíli, vždy, než se uložil k spánku a vždy, když procitnul. Byl jím úplně uchvácen. V životě neviděl nic krásnějšího. Do ruky mu padl, jako by byl kován přesně podle ní. Když s ním cvičil, připadal si, že je zbraň jeho přirozenou součástí. Občas měl pocit, že ostří k němu promlouvá ve své písni, která byla pokaždé jiná. Uklidňovalo ho to, dodávalo mu to jistotu a sílu vždy, když na něj přišly chmury. Hatori musí být opravdu umělec, pokud dokáže stvořit něco takového, navíc po tolika letech, které utopil v pálence, aniž by šáhnul na kovářské kladivo. Přesto byl Hatori až ten druhý, na koho si vzpomněl, když si prohlížel svou zbraň.
"Setsu..." promluvil tiše Rikimaru. Zasunul meč zpět do pochvy a sklopil své oči k zemi. Rukou nahmatal svůj amulet. Přehrával si jejich poslední polibek stále dokola. Chtěl se jí omluvit za všechno, co jí v minulých dnech způsobil. Chtěl se jí omluvit za to, že jí zničil všechny její sny, že byl sobec, který myslel stále a jen na sebe a vymlouval se na své posvátné poslání. Chtěl jí říct, jak ho to všechno mrzí, že jí miluje, ale slova nenašel. Snad to za něj řekl ten polibek. Má vůbec polibek tu moc?
     Zatřásl hlavou, jako by chtěl odehnat dotěrné komáry a znovu se vydal na cestu. Až se vrátí, bude mít na omluvy zbytek života. Možná už ho nebude chtít, ale on udělá všechno proto, aby jí získal zpět. Nedokázal si představit, že by život trávil jinak, než s ní.

     Vrchol hory se blížil. Čím blíž byl Rikimaru svému cíli, tím víc přemýšlel o tom, jak vypadá doupě draka, jak vypadá drak. Viděl spousty maleb, pamatoval si spousty příběhů o dracích, které mu vyprávěli starší a zejména pak Akira. Vždy byl přesvědčený, že drak je obrovský vousatý ještěr s děsivýma očima, tlamou plnou ostrých zubů a ještě děsivějšími drápy, ale jak se schylovalo k jejich setkání, Rikimaru pochyboval o tom, že vůbec něco takového může být. Akira také říkal, že draci jsou velmi chytří a rádi si povídají o nejrůznějších věcech. O hvězdách, o životě a smrti, mají rádi hádanky. Co když bude chtít Katsuo po Rikimarovi, aby mu dal nějakou hádanku? Žádná ho nenapadala. Prý mají rádi básně. Mladík si dokázal vybavit jen několik dětských říkanek, které vymýšleli jako děti a drtivá většina z nich se vysmívala starým protivným lidem, to nebudou básně, které by chtěl drak, který žije na hoře už od nepaměti, slyšet. Jak ho vůbec může zabít? Vzpomněl si na příběh o Samurajovi, který zabil draka tak, že se nechal spolknout a prosekal se pak skrz jeho břicho na svobodu. Je to vůbec možné?

     Lebka se zlomyslně šklebila z kůlu, na kterém byla naražená a měla všem náhodným příchozím říct, že tady je vrchol Ryuyamy, Dračí hory. Rikimarovi přeběhl mráz po zádech. Čí to byla hlava? Znal ho? Možná to byl stejný mladík jako on, plný ideálů a odvahy a skončil jako memento smrti. Přestože bylo poledne, paprsky slunce, jakoby se raději tomuto místu vyhýbali. Kdesi na nebesích byl slyšet ryk havranů, mrchožroutů, kteří se slétli na svou pravidelnou hostinu. Rikimaru tasil svou zbraň, zazněla píseň meče, nyní tak hluboká a teskná, píseň o příběhu s nešťastným koncem. Všude kolem byly poházené kosti, zbraně, kusy zbroje, štíty, další lebky a vše halil nasládlý pach zkaženého masa. Kůra stromů byla zbarvená od prolité krve a les byl tichý, bez jediného zvuku, bez jediné známky života. Rikimaru kráčel tím temným světem plným smrti. Srdce mu bušilo jako zběsilé. Zbraň napřaženou k okamžitému výpadu. Jediná nepozornost by ho mohla stát život.
"Katsuo!" Jeho hlas se rozeběhl mezi stromy a jeho ozvěna se mu nesčetněkrát vrátila, ale odpověď nikde. Porost houstnul a Rikimaru se brzy musel hlučně prodírat trním a houštím. "Katsuo!" Několikrát prosekl mečem hustý porost, který mu bránil v cestě a spatřil sídlo draka.
     Čekal děsivou jámu v zemi, temnou jeskyni lemovanou hnijícími mrtvolami zvěře a lidí, čekal cokoliv, ale všechna jeho očekávání se rozplynula jako mraky po bouřce. Stál před velkým domem, spíš malým palácem, zdobeným nejrůznějšími malbami a řezbami draků a výjevů boje. Čerstvé barvy a zlaté kování se třpytily v poledních paprscích slunce jako sny o nesmírných pokladech. Před domem byla malá pěstěná zahrádka s květy, které ani Rikimaru neznal, a celému prostranství pak vévodil vznešený barevný altánek. Ruka, ve které třímal svou zbraň, povolila. Čepel zklamaně zabzučela a poslušně se sklonila k zemi. Rikimaru nikdy neviděl tak bohatě zdobený dům. Vrchol přepychu, který si dokázal představit, byla Akirova zahrada plná nejrůznějších skalek, bonsají a rozkvetlých stromů. Byl tak udiven, že zapomněl, co tu vlastně dělá. Meč vláčel za sebou jako bezvýznamnou hračku. Nevěděl, na co se má podívat dřív. Chtěl si pořádně prohlédnout dřevěnou sochu draka, která hlídala vchod, chtěl přivonět k těm nádherným květům, chtěl si šáhnout na zlaté zdobení na zábradlí, ale jeho nerozhodnost a údiv jej donutili jen zmateně pobíhat sem a tam, jako ztracené dítě.
"Nádherné, co?" ozval se veselý hluboký hlas ze zápraží domu. Rikimaru se bleskem vrátil zpět do reality. Jeho tělo se našponovalo jako šelmě před útokem, čepel meče výhružně zasyčela nad jeho hlavou. "Jen klid." Postarší muž v blankytném kimonu zdobeném stříbrnými lotosy se na něj nevině usmíval. V rukách držel tác s připraveným čajem a jídlem. Pojď si na chvíli sednout támhle do altánku. Jistě ti kručí v břiše od hladu." Rikimaru se ani nehnul. Nechápal, co se děje, ale nehodlal se nechat ošálit. Jistě je to jen nějaký trik kruté zrůdy. "Čekal jsem, že to budeš tentokrát ty, už jako dítě jsem v tobě viděl statečného bojovníka."
"Yuu?" vydechla Rikimarova ústa.
"Ano, kdo jiný bych byl?" Rikimarovi opět poklesl meč. Yuu se jednoho dne objevil s těžkým poraněním v jejich vesnici a místní se o něj postarali. Byl to rónin, který se živil příležitostnými souboji a prací. V jejich vesnici zůstal a za střechu nad hlavou pomáhal Niborovi s výcvikem mladých válečníků. Před deseti lety získal slávu vyvoleného a vydal se na souboj s drakem.
"Yuu, ty nejsi... ty žiješ?"
"A to si myslíš, že teď mluvíš s mrtvolou?"
"Kde je Katsuo? Tys ho zdolal?"
"Říkám, pojď si odpočinout a popovídat si někam do stínu. Mám plno otázek a rád bych už konečně znal na ně odpověď." Rikimaru tiše následoval Yuua do altánku. Poslušně přiklekl k malému stolku a počkal, až mu bude nabídnuto pohoštění. Rýži zhltal jako hladový pes.
"A kde je Tanjiro, zhostil se úkolu hned po tobě." Mluvil ještě s plnou pusou.
"Nejdřív dojez, pak se budeme bavit," odpověděl mu pobaveně Yuu. "Co Nibori, ještě stále vás sekýruje?" Podal Rikimarovi kus plátna, aby si mohl otřít mastnou pusu.
"Pořád."
"Doufám, že mu to nemáte za zlé, je to nejlepší učitel boje, kterého jsem kdy potkal."
"Ano, je, ale když jste byli dva, bylo to ještě lepší."
"Možná pro vás, ale ve výcviku by měl mít bojovník jen jednoho mistra."
"Proč ses nevrátil, když si zabil Katsua? A kde je Tanjiro?"
"Máš nádherný meč, můžu se podívat?" Yuu se natáhnul po zbrani.
"Hatoriho práce."
"Opravdu? Nezdá se mi."
"Určitě je to od něj, má tu i pečeť. Nemyslím si, že by někdo jiný podobnou práci zvládnul."
"To ano, je perfektní, slyšíš ho?" Yuu pozvedl ruku v gestu ticha. Meč tiše bzučel svou píseň ve vysokých dlouhých tónech. Byl to uklidňující zvuk. "Málokteré meče zpívají, vlastně je jich jen pár. To dělá jejich duše."
"Duše?"
"Ano, každý meč má svou duši, která je kouskem duše jejich tvůrce. Je to posvátné pouto. Právě podle té písně můžeš poznat, jaký kovář je, co prožíval."
"A o čem zpívá tenhle?"
"Vidím, že vás Nibori učil s lukem, s pěstí, s holí i nožem, ale o meči vás toho moc nenaučil."
"Nejsme zrovna bohatou vsí, skutečných zbraní máme málo."
"Chápu." Yuu přiložil ucho těsně k ostří zbraně. "Slyším bolest."
"Možná se Hatori praštil při práci kladivem do prstu," usmál se Rikimaru.
"Nevtipkuj! Slyším bolest ze ztráty, utrpení z nenaplněné touhy, slyším lásku a nesmírný smutek... Opravdu je to jeho práce?"
"Mitsuko umřela, těžko se s tím srovnává, možná to je to, o čem mluvíš."
"Možná, ale stejně bych řekl, že ten meč není jeho styl. Dělal vždy pořádné robustní zbraně. Tenhle je tak jemný, lehký... Asi se změnil. Každý se měníme. I ty ses změnil."
"Ale ne, jsem stále stejný."
"Nejsi. Je už z tebe muž."
"Možná."
"Opravdu jsem věřil, že tentokrát přijdeš ty. Těšil jsem se tebe."
"A co je Tanjirem? Kam se vlastně poděl?"
"Podlehl, neměl proti draku šanci."
"Ale... Vždyť
jsi draka zabil!"
"Neříkal jsem, že jsem ho zabil." Yuu podal Rikimarovi zpět jeho meč a napil se ze svého čaje.
"Kde je?!"
"Katsuo je nesmrtelný, nelze ho zabít. Kdyby to šlo, už dávno by ho někdo zabil. Vždyť jak dlouho se vydávají bojovníci na tuhle horu? Je to víc jak sto let. Nikdo si už ani nevzpomene na jméno prvního vyvoleného. Z té výpravy se stal jakýsi rituál, posvátná tradice, která nikdy neskončí, protože draka zabít nelze. Dokud sem bude každých pět let chodit na souboj s ním nějaký válečník, drak bude žít."
"Tak kde je?!"
"Je to tak těžké pochopit? Rikimaru, já jsem teď Katsuo, já jsem ten děsivý drak."
"Cože?"
"To jsi opravdu čekal, že tu bude trůnit nějaká příšera? Špatně si naslouchal, když ti Akira vyprávěl o dracích."
"Ale..."
"Drak je jen symbol. Je to symbol síly, odvahy a rozumu. Je to symbol válečníka."
"Ale Co všechny ty kosti a mrtvoly okolo?!"
"To všechno jsou draci nebo jejich oběti."
"Ty jsi zabil Tanjira?"
"Spíš bych řekl porazil, byl to čestný boj. Stejně tak jsem musel porazit bojovníka, který tu byl přede mnou, abych se stal Katsuem."
"Ty jsi zabil Tanjira..."
"Rikimaru, vzpamatuj se."
"A teď zabiješ mě?"
"Utkám se s tebou."
"Já ale nechci s tebou bojovat!"
"Musíš, nemáš na výběr. Je to tradice. Myslíš si, že můžeš jenom tak změnit to, co je dáno?"
"Nebudu s tebou bojovat."
"Pak jsi mě velmi zklamal, myslel jsem, že je v tobě víc, ale vidím, že pod tvou slupkou muže se stále krčí nevyzrálý chlapec!" Náhle se stříbrné nádobí rozlétlo po altánku. Yuu udeřil do stolu takovou silou, že jej rozlomil ve dví. Rikimaru nestačil ani zvednout pohled, když ho drtivá rána zasáhla do obličeje. Jeho tělo prorazilo dřevěné hrazení, jakoby bylo z papíru a tvrdě přistálo na zemi. Starší bojovník se nad ním tyčil jako prastarý náhrobek. "Vem si svůj meč a bojuj!"
"Nebudu s tebou bojovat," zaskučel Rikimaru.
"Pak tě budu muset zabít bez boje. Nedělá mi to dobře, ale nemohu tě nechat žít." Meč s pečetí kováře Hatoriho rozťal vzduch a s válečnou písní na ostří se snesl na mladíkovu hlavu. Rikimaru stihnul uhnout. Čepel se zarazila do měkké země vedle jeho ramene. "Tak přeci? Vem si ten meč." Yuu nechal zbraň zaraženou v zemi a odkráčel zpět k nepořádku, který po nich zůstal v altánku. Odkudsi vytáhnul druhý meč, daleko silnější a robustnější než ten, který měl Rikimaru. "Také jsem ho dostal od Hatoriho. Tak už se seber!" Yuu počkal, až se mladý bojovník zvedne a postaví se s mečem do bojového postoje. "Připraven?"
"Jsi obyčejná zrůda," odplivnul si Rikimaru.
"Pleteš se, já jsem drak, tak jím buď taky!" Čepele se do sebe zakously, až z jejich objetí vykřesla sprška jisker. Yuu vedl několik úderů na hlavu. Nedal do nich vše, bylo to spíše otestování svého protivníka. "Nibori tě toho skutečně moc nenaučil. Možná si byl jen špatným žákem." Následoval další útok, teď o něco razantnější. Rikimaru se ledva stíhal krýt a s každým dalším útokem, který se mu podařilo odrazit, mu ubývalo sil. Yuu byl příliš dobrý bojovník. "Rád bych tě něčemu naučil, protože tu tančíš jako gejša. Bojuj, nepřemýšlej o tom, co děláš, nech bojovat své tělo zocelené tvrdým výcvikem." Rikimaru zavřel oči, teď bude útočit on. Cítil, jak mu vítr laská tvář, cítil vůni květin z nedaleké zahrady, slyšel píseň svého meče, který teď spíš krvelačně vrčel. Vnímal, jak jeho nohy udělaly několik jistých kroků, náraz zbraní otřásl jeho tělem jako zimnice a okolí naplnil bolestný výkřik, dokončil svůj útok a otevřel oči. Yuu na něj překvapeně zíral a rukou si zakrýval poraněný bok. Jeho krásné kimono se zbarvilo do ruda. "tak přeci jen něco v tobě je," zasyčel zlostně Yuu. "Ale příště nezapomeň, že tvá levá ruka musí jít proti pravé, dáváš tím meči větší rychlost a sílu. Mohls být už Katsuem ty."
"Já jsem Rikimaru, jsem drakem už od svého narození." Yuu byl však mistrem meče, doteď si se svým soupeřem jen hrál. Teď, když viděl, že mladík není úplný zelenáč, mohl se zhostit souboje vším svým uměním. Jeho meč tančil jako šílená víla, jeho nohy neomylně našlapovaly ve směrech útoku. Jeho údery dopadaly na Rikimarovi kryty s nesmírnou silou a jeho vysílenou tvář ozařovala neustálá sprška jisker. Mladý bojovník vycítil příležitost, Yuu mu odhalil nekrytý krk, Rikimaru ťal a dal do svého útoku veškeré zbytky svých sil. Byla to past. Ostrá bolest mu projela rukou do celého těla, do očí se mu nahrnuly slzy a uši zachytily jeho vlastní křik. Zbraň vyklouzla z jeho dlaní a ztratila se kdesi ve vysoké trávě. Padl do kolen. Na jeho předloktí se na něj šklebila ošklivá hluboká rána. Starší bojovník mu nedal šanci přemýšlet o tom, co bude dál. Yuu seknul do mladíkovy tváře a zem zrudla krví.
"Byl jsi až příliš dychtivý po vítězství," ozval se hlas nad ním. Rikimarova tvář byla celá od krve. Měl jí plné oči i ústa a rána, která začínala kdesi na jeho čele a končila na líci, pálila víc než oheň. "Ale byl to dobrý boj. Vypadá to, že drakem zůstanu dalších pět let." Yuu se napřáhnul ke konečné ráně, která měla rozhodnout o osudu mladého bojovníka.
"Nee!" Ten výkřik byl jako z jiného světa. Yuu se ve svém nápřahu zastavil a s překvapením se otočil. Několik kroků od něj stála špinavá dívka, bledá tvář plná jizviček a strupů, promodralé oteklé rty a divoké oči na něj hleděly s neskrývanou nenávistí, rozcuchané vlasy byly jako klubko hladových hadů. Přestože vypadala, že by sotva mohla udělat ve svém zbídačeném stavu několik kroků, stála hrdě a vzpřímeně a v do krve rozdrásaných rukách svírala Rikimarův meč.
"Setsu..." vydechl překvapeně Rikimaru. Svět se mu točil před očima. Nevěděl, jestli to není jen sen, jestli to není jen obraz jeho lásky před jistou smrtí.
"Takže náš hrdina nepřišel sám?" rozesmál se Yuu. "Jestli ty nejsi Hatoriho dcerka, co se pořád toulala po vsi s tou starou panenkou? Táhla si se za Rikimarem jako stín a jak vidím, stále tě to nepřešlo."
"Jsi jen obyčejný vrah, proč ses nevrátil, když jsi zjistil, že žádný drak neexistuje?! To mají umírat lidé jen kvůli nějakému hloupému zvyku z rozmaru plesnivých bojovníků, kteří už ztratili důvod pro to žít?!" Setsuka nedoufala, že by něco svou řečí změnila, ale snažila se alespoň připomenout té zkažené duši, že se vydala špatnou cestou.
"Nečekám, že bys to pochopila, jsi jen hloupá žena. Nemůžeš rozumět kodexům cti, které stojí na prastarých pilířích tradic našeho národa."
"Pak je to národ slabochů, který se skrývá před životem za pochybné zvyky a čest."
"Jsi drzá!" Yuu vykročil Setsuce vstříc. Bez zvláštního úsilí odrazil její výpad a přešel do protiútoku. Nesnažil se jí zabít hned první ranou, chtěl jí spíše vytrestat za její odvážná slova. Své údery vedl úmyslně na její kryt a jen jejich silou donutil zesláblou dívku ustupovat. "Myslíš si, že si sem jen tak nakráčíš a budeš se ohánět popletenou morálkou žen?" Následoval další silný úder. "Tohle je posvátné území zasvěcené soubojům těch nejlepších a ne nějakým špinavým nánám." Setsuka se bránila, co jí síly stačily, ale Yuu jí nemilosrdně tlačil do kolen. Schovávala se za svůj meč, ale neměla šanci zaútočit. "Teď zemřeš!" Válečník surově podrazil dívce nohy. Tvrdě dopadla, ale meč nepustila. Než se však stačila vzpamatovat z pádu, už jí bez slitování tahal za vlasy do kleku. Na krku ucítila studenou čepel a pramínek krve, který jí sklouzl po hrudi. "Zemřeš!"
     Ozvalo se tiché zadrnčení a Yuu, který se chystal popravit nezvaného hosta, vyvalil oči. Zračil se v nich úžas a bolest zároveň, poznání, že prohrál. Z úst se mu vydralo tiché zavrčení a kdesi za jeho zády znovu cosi zadrnčelo. Starý válečník sebou škubnul a jeho sevření povolilo. Setsuka se opět mohl nadechnout, čepel, která jí měla vzít život, se chabě vzdalovala. Pevně v ruce sevřela meč a napřáhla se. Ostří znovu zapělo, tentokrát to byla píseň vítězství. Setsuka prosekla Yuuovi krk a na zem se vyvalil proud krve.
"Ten meč...Už vím, kdo jej ukoval..." vydraly se mu poslední tichá slova z úst.
"Setsu!" Rikimaru zahodil svůj luk, kterým prošpikoval bývalému draku záda a rozběhl se k dívce.
"Rikimaru!" vydechla šťastně Setsuka. Chtěla se mu rozběhnout vstříc, ale už neměla sílu. Rikimaru si k ní přikleknul a odvrátil její hlavu od umírajícího. "Rikimaru, jsi zraněný."
"Je to jen škrábnutí, Setsu, bude to dobrý."
"Vypadá to ošklivě."
"Nic to není. Co tu děláš?" Setsuka se na něj místo odpovědi usmála. "Přišla jsem se zeptat, jak se máš."
"Ty blázne, divím se vůbec, že jsi sem došla. Mohl tě zabít."
"Nezabil, věřila jsem, že ho skolíš, potřeboval si jen čas. Půjdeme domů?" Rikimaru neodpověděl, držel Setsuku v náručí, ale jeho myšlenky se toulali někde jinde. "Rikimaru." Do očí se jí tlačily slzy, věděla, co se mu honí hlavou a konečně pochopila, co měl Nibori na mysli, když mluvil Rikimarově o vítězství sám nad sebou.
"Nemůžu, Setsu, musím tu zůstat, jsem Katsuo."
"Ty jsi Rikimaru." Hlas se ztrácel v jejím žalu. Viděla, jak jeho ruka svírá meč, který teď pěl píseň o smutném poznání a beznaději.
"Jsem drak Katsuo a musím se připravit na dalšího bojovníka, který přijde, aby mě porazil. Nemohu se vrátit. Ani ty se nemůžeš už vrátit. Setsu, promiň mi to..."
"Nejsi vrah, jsi Rikimaru." Píseň meče sílila a jeho čepel se blížila.
"Nemohu zničit prastarou tradici, která dává mladým bojovníkům naději a sen. Yuu měl pravdu."
"Nikomu žádnou naději nedává, jen ničí a bere životy těm, kteří zasluhují žít. Rikimaru, nedělej to..."
"Je to tradice..."

"Hatori, uklidni se." Nibori se snažil upokojit svého přítele, který byl jako smyslů zbavený.
"Byla to poslední, pro co jsem žil, nechápeš to?" Hatori byl obrovský silný muž, který teď vypadal jako hromádka neštěstí. Po tvářích se mu koulely slzy velké jako hrách. "Nejdřív jsem ztratil Mitsuko, teď i Setsu, proč? Proč jsi jí nechal jít?!"
"Kdybych si nebyl jistý tím, že to zvládne, zabránil bych jí v tom. Tvá dcera je silná, není nic, co by jí zastavilo. Určitě se brzy vrátí."
"Brzy? To mi říkáš každý den. Je to už skoro tři týdny a ona nikde. Je to tvoje vina, proč si jí pouštěl?"
"Hatori!"
"Ne, nebudu tady sedět, jdu pro ní. Určitě se jí něco stalo a potřebuje pomoct." Starý kovář se začal spěšně oblékat.
"Počkej!"
"Já už na nic čekat nebudu!"
"Ne počkej, venku se něco děje." Nibori vyhlédl ven oknem a Hatori ho zvědavě napodobil. Lidé zmateně pobíhali po vsi jako mravenci po mraveništi. Brali, co je zrovna napadlo. Jídlo, vodu, saké či jiné pálenky, čisté oblečení a všichni se tlačili k hlavní bráně. "Pojď!" zavelel Nibori svým přísným hlasem a vyběhl za davem.
"Setsu!" vykřikl kovář, když spatřil Rikimara jak kráčí z kopce směrem k vesnici a v náruči nese bezvládné tělo. Prodral se zástupem zvědavců rozběhl se příchozímu vstříc. "Setsu!" Za kovářem běžel i Nibori a další lidé, kterým až teď došlo, co se děje. Hatori vyrval Setsuku mladíkovy z náruče. "Cos jí to provedl?!" okřikl jej spíše ze zoufalství než ze vzteku. Položil svou dceru do trávy a utřel zaschlou krev z její tváře.
"Nic." Rikimaru klesl vyčerpán vedle ní se spokojeným úsměvem na rtech. "Je jen unavená, spí."
"Setsu, zlatíčko." Kovář nepřestával plakat. Kolem stojící lidé se málem přetrhli, aby mohli pomoci. Ze všech stran se nabízely teplé kůže, rýže, pečené maso, voda a další věci.
"Už jsem doma, tatínku." Usmála se Setsuka se stále zavřenými víčky a pohladila svého otce po tváři.
"Tak jsi to dokázala." Nibori to řekl spíše pro sebe, než komukoliv jinému. Otočil se a zamířil si to zpět do vesnice. "A tohle je konec posledního draka v zemi!" Lidé se zvědavě otáčeli, čemu že se směje tak vážený muž.



     A co se stalo s mečem? Slyšel jsem vyprávět příběh o tom, že jej prý uchvátil drak, který na hoře Ryuyama skutečně žije. Vydalo se pro něj už spousta bojovníků a ještě žádný z nich se nevrátil, takže možná na tom něco pravdy bude.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Labanda © Labanda © | Web | 3. května 2010 v 13:24 | Reagovat

waw jdu číst ;-) doufám, že nebudu zase brečet jak střelená ;-) ale jestli mě tvůj příběh dokáže až emiocionálně rozladit, naladit, je víc než dobrý, a to tvůj příběh mě inspiroval, napsat ty básně ;-) ty jsi má můza říkám to pořád ;-) :-)

2 Labanda © Labanda © | Web | 3. května 2010 v 13:57 | Reagovat

je to úžasný konec, a dle mých komentářů, jsem asi scénář psala, měl jsi příběh dokončit, dle svého, i když tragický konec bych neunesla, jé já se usmívám ;-) jen nwm čím to dokázala, to byla určitě láska a nwm ale s tím drakem jsem si to myslela, že to tak je a jsi úžasný spisovatel, jé můžu prosit o ten autogram? ;-) jé to by chtěla sfilmovat, bo aspoň animé z toho udělat ;-) ale neumím kraslit animé obrázky bohužel, mě jdou jen zvířátka a je to úžasný příběh :-) 5* málo a 1000* taky pořád málo ;-) :-)

3 Lucerna Lucerna | Web | 3. května 2010 v 15:56 | Reagovat

paradny pribeh, ako som ho zacala citat tak som neprestala az kym som neprisla na konec posledneho dielu :-D

4 Awali Awali | Web | 3. května 2010 v 16:22 | Reagovat

ja nemam slov ;-) aj tak by len kazili to nadsenie s tvojho diela ;-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama