Tradice 4.díl

2. května 2010 v 23:07 | Rampa |  Próza
Stále více mě mrzí ten nadpis. Jak postupně píšu, odchyluji se od původní osnovy a jak to tak vypadá, konec bude jiný, než jsem si původně představoval, tudíž zvolený nadpis přestává korespondovat s příběhem. Prosím, berte jej proto jen jako operativní a až příběh ukončím, nadpis změním :-) Také se omlouvám, že začínám stále více používat dlouhá souvětí, ve kterých se i já občas ztrácím, ale jak jsem již psal dříve, vše je způsobeno tím, že v poslední době jsem nucen číst poněkud jiný druh literatury, která má trošku neblahý vliv na mou prozaickou tvorbu






     Rikimaru seděl opřený o mohutný strom staré borovice na kraji nedalekého lesa a tiše pozoroval záři ohňů nad jeho vesnicí. Až sem byly slyšet všechny ty oslavné písně, všechen ten ryk a smích. Všichni oslavovali jeho jméno, všichni pili na jeho zdraví a všichni mu záviděli, že on je vyvolený. Jistě, z počátku mu byla všechna ta sláva příjemná, ale čím více se blížil ten den, uvědomoval si, že možná kráčí vstříc své jisté smrti. Poprvé za svůj život pochyboval o svých schopnostech.
Co když je Katsuo nesmrtelný? Na jeho horu se vydala přece už řada skvělých válečníků ze všech možných koutů země a spousta z nich bylo určitě lepších než on, přesto se už nikdy nevrátili. Byli to bojovníci ošlehaní plameny války, zatímco Rikimaru nikdy nezažil skutečný boj na život a na smrt. On vyrostl lovem a rvačkami, jak si vůbec může myslet, že by zdolal draka?
     Opatrně položil dlaň do vlhkého mechu a pohladil jej. Tady pod tím stromem poprvé políbil Setsuku. Nebyl to žádný láskyplný polibek, jen pouhá sranda, ke které ho vyprovokoval jeho kamarád. Ještě teď si zřetelně pamatoval, jak se nasmáli, když při polibku položil Setsuce na hlavu obrovskou žábu. Její vystrašené pištění a pláč mu stále v uších zněl, jakoby to bylo včera. Ten polibek mu přesto změnil celý život. Díky němu si uvědomil, že tu malou ušmudlanou holčičku, co pořád sebou všude vláčela starou slaměnou panenku, beznadějně miluje. V srdci ho náhle píchlo, když si vybavil její nadšený úsměv, když se vrátil z lovu. Úsměv plný očekávání a naděje, že jí konečně požádá o ruku. Zklamal jí. Možná se měl na všechny ty draky vykašlat a zůstat s ní. Možná.
"Lidé se po tobě shání," ozval se jemný hlásek odkudsi ze tmy a Rikimarovi poskočilo srdce. "Nemají koho plácat po zádech." Setsuka se vynořila ze stínů a posadila kousek od něj.
"Popravdě, leze mi to už všechno na nervy," odvětil Rikimaru a snažil se skrýt svou radost, že za ním přišla. Nejraději by jí hned objal a líbal, ale po tom všem, co jí provedl, nemohl najít odvahu.
"Jsou jako šílení, ale nedivím se jim. Tenhle rok nás potkalo víc dřiny než zábavy, proč si tedy nepovyrazit, když je příležitost?"
"Jakoby se už nemohli dočkat, až vypadnu."
"Někteří asi jo, určitě všichni tví kamarádi, kteří konečně dostanou šanci vyniknout, když tu nebudeš."
"Myslíš?"
"Dělám si s tebe jen srandu," usmála se Setsuka a chvíli si užívala Rikimarova zmateného výrazu. "Ale až se vrátíš, budeš muset pár z nich zkrotit, to je jasný."
"Jo, to jo," opětoval jí úsměv. "Setsu..."
"Copak?"
"Co... Co když... A když se nevrátím?" Následovalo dlouhé ticho. Setsuka cítila, jak jí vlhnou oči, ale nedovolila slzám spatřit svět.
"Vrátíš." Snažila se, aby do své odpovědi dala veškerou svou víru v dobrý konec. "Ty se vrátíš, vím to, věřím, že to dokážeš."
"A když..."
"Zbav se těch myšlenek, berou ti jen sílu. Jsi jen nervózní, ale uvidíš, že až vykročíš na cestu, budeš to zase ty, Rikimaru, nejlepší bojovník v zemi."
"Vrátím se, máš pravdu. Vrátím se a..." Jeho hlas už nezněl tak beznadějně jako před chvílí.
"Nic neříkej!" Utnula ho Setsuka. "Vrátíš se a bude tě čekat další velký úkol a pak další. To je tvůj osud, to je tvůj život, to je tvůj sen. Nechci, abys lenivěl ve stínu a tloustnul. Víš, co bych s tebou měla práce?" Setsuka dala do těch slov veškerou svou sílu a cítila, že pokud rychle neodejde, rozpláče se. Vstala a oprášila si šaty od spadaného jehličí. "Dlouho tady nevysedávej, chtějí tě vidět ještě dřív, než jim dojde všechno pití." Vykouzlila nucený úsměv a otočila se k odchodu.
"Děkuji, Setsu." Jeho hlas jí ještě na malou chvilku zastavil. Chtěla by se otočit a schoulit se do jeho teplé náruče, ale nemohla. "Řekla jsi mi přesně to, co jsem potřeboval. Za chvíli se tam objevím, ať nemají strach." Po těch slovech Setsuka zmizela zase v temnotě a Rikimaru zůstal sám.
     Utrhnul pár lístků mechu a dal si je do malého koženého váčku. Přidal ještě trošku hlíny a váček pevně stáhnul koženou nití, kterou si uvázal kolem krku. V posledních dnech dostal od lidí spousty nejrůznějších amuletů různých velikostí, tvarů a z nejrůznějších materiálů. Měly ho chránit před démony, nepřízní počasí, před dravou zvěří a jeden dokonce před příliš zvědavými lidmi. Byly krásné, ale Rikimaru jim nevěřil. Jediný amulet, který sebou ponese, si právě sám vyrobil. Také kvůli němu přišel na toto místo. Nemá ho chránit před žádným nebezpečím, ale má mu připomenout, že se má vrátit kvůli ní.

     Slunce ještě nevyšlo a u brány se už tlačili lidé, aby se mohli rozloučit se svým hrdinou. Rikimaru kráčel za svými přáteli, kteří se mu snažili proklestit cestu nadšeným davem. Setsuka měla pravdu, veškeré pochybnosti a strach jej opustili a on teď kráčel jistým krokem neohroženého válečníka. U boku se mu pohupoval měch s vodou a přes záda měl přehozenou huňatou medvědí kožešinu, která ho měla chránit před veškerou nepřízní počasí, z níž trčela rudá rukojeť meče, nad jehož dokonalostí se všichni rozplývali. Přes rameno měl pověšený dlouhý luk s toulcem, aby si mohl kdykoliv obstarat potřebnou stravu. Kráčel za svým osudem a nevnímal tváře, které míjel. Nevnímal doteky a všechna ta poplácání po zádech. Nevnímal povzbuzující křik. Připadal si, že ani není ve svém těle, že je jen mlčenlivým svědkem svého odchodu.
     Vyšel branou před ves a tiše šel cestou, po které se už nachodil tisíce a tisíce kroků. Lidé jej nadšeně následovali, jakoby chtěli jít s ním, ale čím více se vzdalovali od vesnice, tím více dav řídnul. Rikimaru se zastavil na nedalekém kopci a nabral čerstvý vlhký vzduch do plic. Tak takhle má začít jeho velká pouť? Náhle si připadal, že na něco zapomněl. Pomalu se otočil k lidem, kteří ještě stále kráčeli za jeho zády. Všichni teď zvědavě a tiše sledovali, co se bude dít. Ještě stále jich bylo dost. Některé znal a některé tváře mu přišly úplně cizí. Jistě, přišli se s ním rozloučit i lidé z okolních vesnic. Někteří to měli dokonce i dva dny cesty a přesto přišli, aby viděli hrdinu. Možná přišli jen proto, aby se zadarmo opili a najedli. Kdo ví.
     Setsuka stála v davu přihlížejících a nenápadně se snažila utřít pramínek slz, který jí stékal po tváři. Proč prostě neodejde? Proč tam musí stát jako přízračný démon. Co když má strach a právě přemýšlí, jak by se ze všeho toho vyvlíknul? Třeba hledá cestu, kudy by utekl. Ne, to by Rikimara ani nenapadlo, takový není. Tak proč prostě neodejde? Proč prohlubuje její trápení? Najednou ucítila jeho pohled. Hleděl jí přímo do očí, jakoby jí tím chtěl něco říct. Setsuka tu tího neunesla a sklopila hlavu, na zemi pod ní zazvonily krůpěje slz. Náhle dav kolem ní s úžasem zašveholil a rozestoupil se. Co se děje? Zvedla svou bradu a úlekem ztuhla jako kámen. Rikimaru stál hned před ní se svým tvrdým pohledem. Bez jediného slova jí objal a přitáhnul k sobě.
"Vrátím se ti, Setsu." Jeho hlas byl tichý, ale přesto pevný a rozhodný. Neměla sílu odpověď, ještě stále byla ztuhlá úžasem. Naklonil se k ní a dlouze jí políbil. "Vrátím."
"Já vím," zazněla její odpověď a polibek mu vrátila.

     Bylo už dlouho po poledni a život ve vesnici se vrátil do starých kolejí, jakoby se nikdy nic nestalo. Lidé obstarávali svá políčka, koželuhové opracovávali své kůže, tkalci tkali a z komína kovárny stoupal veselý kouř. Jen Setsuka seděla schoulená u brány a nepřítomným pohledem hypnotizovala horizont, za kterým zmizela její láska.
"Jenom cesta tam mu zabere tak týden," ozval se hluboký hlas kdesi nad její hlavou. "Nemůžeš tady čekat, dokud se nevrátí. Můžu si přisednout?" Nibori nečekal na odpověď a přisedl si k dívce. Vedle sebe opřel o palisádu velký cestovní ranec. "Rikimaru Katsua jistě zvládne, vyhraje, ale..."
"Ale?" zeptala se.
"Ale mám strach, že nezvítězí sám nad sebou."
"Sám nad sebou?"
"Ano. Pamatuješ si, jak jsem ti v tom altánku říkal, že mu nemáš být překážkou, ale oporou?"
"Vzala jsem si to k srdci."
"Já vím, všimnul jsem si, jsi silnější, než jsem si myslel."
"Snažila jsem se. Tvá rada mi moc pomohla, děkuji."
"Myslím, že ten mladík tě bude ještě potřebovat."
"Budu tady na něj čekat."
"Tady ne, bude tě potřebovat tam nahoře." Mávnul rukou k vrcholkům nedalekých hor. Setsuka nechápavě vytřeštila oči. "Jak jsem říkal, draka jistě zvládne, ale budeš mu muset pomoci zvítězit v boji proti sobě samému."
"Mám... Mám za ním jít?"
"To nechám na tobě, Setsu." Nibori zase vstal a trošku se protáhnul.
"Co mám dělat? Co mu budu platná v boji?"
"Dívka, která dokáže ukovat tak dokonalý meč si jistě poradí."
"Jak..."
"Znám práci tvého otce, ten meč nedělal on a kdo jiný by něco takového dokázal?" Setsuka neodpovídala, co by tak měla říct? "Tak za dva a půl týdne by se tu měl objevit můj bratr, určitě si ho ještě pamatuješ. Doufám, že se stavíte u mě na čaj a patřičně ho přivítáte. Přeji hezký den." Nibori zmizel zase za branou a Setsuka osaměla. Přemýšlela o tom, co si právě vyslechla, když si všimla, že Nibori nechal u ní ležet svůj objemný ranec.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Labanda © Labanda © | Web | 3. května 2010 v 0:56 | Reagovat

ona půjde, že musí waw tvůj příběh nabírá nekonečně úžasný směr a já se nemohu dočkat dalšího dílu, víš, že si mě rizplakal? né váížně a tady v tom příběhu je 100* málo ;-) :-) dneska vlastně dnes to je po prví už je zítra nj ;-) tak včera jsem plakala bo mi ten díl připomněl kohosi mému srdci nejblíže a byl dojemný a teď jsi mě rozplakal tím, úžasným zvratem jeho myšlení, ten ranec je pro ní, že ale nebudu tipovat, nechám to na tobě, třeba ji nenecháš za ním jít a on se díky nezvládnutému boji se sebou nevrátí :-( ale to víš jen ty a tvé  souvětí, mají směr i cíl, to mé souvětí nikdy nwš kde skončí, protože pokaždé bud začnu říkat či psát myšlenku od půlky :-D ;-) a pak se teprve člověk ztrácí, ale možná proto si rádi se mnou lidi povídají, bo se pobaví aniž by s tím počítali. Ty opravdu ten příběh uložíš tak, aby se dal přečíst v kusu? Tak to potom prosím o odkaz kde ho stáhnout ;-) boé bych ho poslala nej. kamarádovi (sedí víš za blbost, ale je to skvělí člověk se srdcem na pravém místě moc mi pomohl když mi bylo nejhůř :-( a tak mu to teď vracím mám taky za co)jeho bratr něco napsal takovou pohádku ale ještě jsem jí nečetla, ale asi ty mě dokopeš k tomu, že si jí přečtu ;-) třeba v něm objevim taky skrytý talent, ale tam tomu moc nevěřim. Tak at ti jde škola sama od sebe do hlavičky a nemůžu se dočkat na další díl ;-) :-)

2 Labanda © Labanda © | Web | 3. května 2010 v 0:59 | Reagovat

ale já bych chtěla výtisk i s autogramem ;-) byla by to po mě až pocta, škoda, že nevlastním nějaké vydavatelství, ale asík začnu o tom přemýšlet ;-) :-)

3 Labanda © Labanda © | Web | 3. května 2010 v 1:11 | Reagovat

děkuji, ale nechval mé díla až tolik dobré zasejc nejsou, kam se hrabou mé básně na tvůj příběh? ani z mála né a děkuji za radu jdu to pozměnit na literu do dvojverše ;-) na blogu jsem už tak učinila ;-) a vážně děkuji za tvé rady ;-)  :-) a hlavně za tvou inspiraci, to jen díky tobě mám a ještě jedno mé videjko trochem pomohlo a vznikly obě básně děkuji mockrát :-)  ;-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama