Tradice 3.díl

2. května 2010 v 3:09 | Rampa |  Próza
     Omlouvám se, že jsem se zde dlouho neukázal. Začínají zkoušky a já mám co dělat, abych dohnal vše, co jsem zameškal. Dopisuji seminární práce ne stupidní témata, která si přednášející vymysleli a snažím se tvářit, že všemu rozumím. Zjišťuji termíny, abych je hned zase zapomněl a musel zjišťovat znova. Nejsem zrovna ten nejlepší student, ale potřebuji si udržet stipendium, jinak nebudu mít na nájem a víno, proto mám stále méně a méně času na to, co mě baví a teší. Chtěl jsem vás ukonějšit nějakou starší tvorbou, ale vy stejně spíše čekáte na další pokračování tohoto příběhu, tak jsem vyprázdnil dva šálky kávy a dal se do psaní. Předem upozorňuji, že kvalita v tomto dílu lehce ztrácí, což je důsledek vědecké literatury, kterou teď do sebe musím soukat.
     Tak nějak zjišťuji, že původní povídka se mi pomalinku mění na novelu. Snad z toho nebude román . Také jsem nespokojený s názvem, ale zatím to nechám tak. Až to vše dokončím, dám vám k dispozici ucelenou verzi ke stažení v pdf nebo nějakém formátu na elektronické čtečky a PDA, aby jste si mohli vše přečíst najednou bez rušivých prodlev.
     No, nebudu dál zdržovat. Vypusťme lvy...





     Louka za vesnicí byla plná lidí. Každý, kdo zrovna neměl co na práci nebo měl chvilku volna, přišel se podívat na zápasící mladíky. Někteří na ně pokřikovali a povzbuzovali své favority, někteří jen tiše posedávali ve stínech jabloní a tiše sledovali, co se děje. Rikimaru stál uprostřed kruhu. Svalnaté upocené tělo hrálo všemi barvami čerstvých modřin, z úst se mu dral pramínek krve, ale stále stál a v očích mu planulo vítězství. Ostatní se na něm střídali, ale nenašel se mezi nimi nikdo, kdo by jej zdolal. Sem tam se někomu podařilo uštědřit mu tvrdou ránu, ale následně za to tvrdě pikal.
"Sore-made!" Nibori, postarší a velmi vážený muž, který měl na starost výcvik bojovníků, vstoupil do kruhu. "Pro dnešek by to mohlo stačit." Zápasníci poklekli a poslušně čekali, co se bude dít dál. "Rikimaru neustále prokazuje, že je z vás nejsilnější, nejrychlejší a nejmrštnější. Měli byste si z něj vzít příklad." Mladíci sklopili hlavy, jakoby se styděli za to, že nedosahují takových kvalit a jsou zklamáním pro svého učitele, jen Rikimarova brada trčela pyšně vzhůru. "Nicméně jste nejlepšími bojovníky široko daleko, ale uměním bojovat to vše nekončí. Muž by měl své blízké umět ochránit, ale také by měl mít něco v hlavě. K čemu je vám všechna ta síla, když neumíte číst stopy? K čemu je vám rychlost, když nebudete znát cenu života? Ano, tělo se musí vyvíjet spolu s myslí, protože když se utkají dva stejně silní, stejně rychlí, stejně mrštní, vyhrajete ten chytřejší." Mezi bojovníky to zašumělo souhlasným mručením. Nibori si spokojeně pohladil své stříbrné vousy. "Zajděte k řece, opláchněte se a oblékněte si čisté šaty. Dnešní výcvik bude pokračovat u Akiry, tak ať na vás dlouho nečeká. Pokusí se nacpat do těch vašich dutých hlav část svých znalostí. Jděte!" Mladící se začali rozcházet a po skupinkách se vydali k řece.
     Setsuka si proklestila cestu mezi přihlížejícími a hledala Rikimara. Když ho uviděla, jak o něčem tiše hovoří s Niborim, srdce jí zaplesalo. Tělem jí projel pocit úlevy, stále ho milovala a pokaždé, když ho viděla, podlamovaly se jí kolena. Počkala, až dokončí svůj rozhovor, poté vyšla svému milovanému vstříc. Rikimaru si sebral své věci a už se chtěl rozeběhnout za svými přáteli, když ho zarazila Setsuka. Stála tam s úsměvem na rtech a podávala mu misku s vodou a teplou rýží.
"Nemusela sis dělat starosti," popuzeně zamručel Rikimaru. Snažil se jí od té noci vyhýbat. Pokaždé, když jí viděl, snažil se jí nenápadně obejít a pokud to šlo, šel jinou cestou. Necítil stud, nebylo mu jí líto, jen se prostě s ní nechtěl stýkat.
"Po cvičení máš vždy velké chutě," odpověděla tiše Setsuka. "Dodá ti to sílu a osvěží mysl."
"Nepotřebuji tvou rýži. Potřeboval jsem tvou podporu v přípravě na mé poslání, místo toho jsem dostal od tebe jen nevděk a nepochopení."
"Ale..."
"Ty nevěříš mým snům, nevěříš mně! Já jsem Rikimaru, nemůžeš po mně chtít, abych byl zavřený doma. Má duše je duše bojovníka."
"Rikimaru, já tě miluji, prostě tě jen nechci ztratit!" Cítila, jak se jí do očí tlačí slzy. Už to nebyl ten chlapec, kterého milovala a který miloval jí, který jí vyprávěl příběhy o jejich budoucnosti plné štěstí a lásky. Teď proti ní stál muž se srdcem chladným jako říční kámen.
"Vidíš? Dokonce ani nevěříš mým schopnostem. Nevěříš tomu, že bych mohl draka zdolat. To mám za všechnu tu lásku, kterou jsem ti dal?"
"Rikimaru..." její hlas se ztrácel jako dech umírajícího. Nedal jí šanci nalézt ta správná slova, sebral svůj uzlík šatů a odešel. Setsuka jej mohla jen tiše doprovodit svým pohledem. Ruce měla stále natažené a v nich svírala občerstvení pro svou osudovou lásku.
"Setsuko, rád tě vidím," ozval se jí za zády hluboký hlas. Nemusela se ani otáčet, poznala Niboriho už podle hlasitého nedechnutí před každou jeho větou. Tiše jí obešel a se zájmem si jí prohlížel. "Vzpamatuj se!" Okřikl jí jako velitel vojáka, který usnul na stráži. Setsuka se lekla a nadskočila. Nádoby, které držela v ruce, zaduněly na udusané hlíně zápasiště. Vyplašeně pohlédla Niborimu do očí a rozplakala se. Ani si nezakryla tvář. "Kdybys byla mužem, uštědřil bych ti pořádný políček. Řveš tu jako dítě. Jak tě to je Hatori vychoval?" Hlasem mu třásl přísný hněv, přesto Setsuku něžně uchopil za ramena a dovedl jí k nedalekému altánku, kde jí usadil.
"Proč... Proč se ke mně takhle chová?" zavzlykala tiše.
"Setsuko, seber se." Nibori se jí snažil utřít slzy. Jeho hlas už nebyl tak přísný. "Nemůžeš se takhle chovat."
"Jak?"
"Každý máme emoce. Ne každý, ale vše. Vše co je, něco cítí, ale viděla si někdy strom plakat?"
"Nerozumím."
"Vím, že ho miluješ, ví to každý, stejně každý ví, co se mezi vámi stalo a nikdo ti nemá za zlé, že jsi z toho nešťastná, ale nemůžeš přece bloudit po vesnici jako ubrečený přízrak. Buď silná a nedávej na sobě znát své neštěstí. Neukazuj ostatním svou slabost. Musíš být jako ten strom, který, když ho kácejí, neuroní ani slzu. Jsem bojovník, neumím příliš mluvit o takových věcech, ale vím, že kdybych v souboji ukázal nepříteli svou slabost, využil by to proti mně."
"Ale... Ale já s nikým nebojuji."
"Všichni s něčím bojujeme. Ty zrovna bojuješ s Rikimarem."
"Ne, já ho miluji, nechci s ním bojovat."
"I on tě miluje, ale když budeš za ním lézt jak zbitý pes, znelíbíš se mu. Proč mu raději neukážeš svou sílu? Slzy si nech na doma, kde tě nikdo nevidí. Rikimaru je tvrdý a ctižádostivý, čím víc po něm budeš chtít, aby se změkčile válel na tatami, tím víc bude chtít utíkat."
"Ale..."
"Není žádné ale. Nestav se mu do cesty a raději kráčej s ním. Nebuď mu překážkou, ale oporou."
"Asi máš pravdu, Nibori, má vlastně velké štěstí, že byl vyvolen, aby skolil draka, ale co když se nevrátí? Ještě se nikdo nikdy nevrátil..."
"On má velkou šanci. Talentovanějšího bojovníka jsem doposud nepotkal. Když mu budeme věřit a stát při něm, zvládne to." Altánek se ponořil na chvíli do tíživého ticha. Setsuka uvažovala o tom, co jí Nibori pověděl a Nibori uvažoval o tom, zdali jej mladá dívka pochopila. Nebyl zvyklý mluvit na ženy, natož uplakané ženy, ale Setsuky mu bylo opravdu líto. "Jak je na tom Hatori se svou prací?" Niboriho hlas už znovu burácel jako dřív. "Málokdy vidím stoupat kouř z kovárny. Doufám, že stihne meč ukovat včas. Není zvykem dávat vyvoleným na cestu staré zrezavělé harampádí."
"Dělá, co může, většinou ková v noci."
"Aha, slyšel jsem, pár lidí si postěžovalo, že nemůže v noci spát. Naštěstí jsou rádi, že tvůj otec opět drží kladivo pevně v ruce. Mohl bych se přijít podívat na jeho práci?"
"Myslím, že to nepůjde. Chce meč ukázat, až bude hotov."
"Takže až na předání? Nějak se mi to nezdá, co když ten meč nebude dobrý?"
"Asi zapomínáte, jak se jmenuje můj otec!" odsekla Setsuka tvrdě.
"Promiň, omlouvám se, že jsem zapochyboval o jeho umění."

     Výheň tiše syčela a pomalu chladla. Kladivo leželo na zemi pod kovadlinou, kleště kdesi v koutě. V provizorně stlučeném stojanu stála jedna prasklá a tři pokřivené čepele. Hatori ležel na staré vypelichané kůži a ve velké ruce svíral další prázdnou láhev od pálenky. Setsuka posbírala rozházené nářadí, přiložila do výhně a zapumpovala měchem, aby dočista nevyhasla. Opatrně otci vytáhla láhev z ruky a položila jí na masivní polici mezi ostatní.
"Tatínku." Pohladila spícího otce po tváři.
"Setsu..." vzdychl a otevřel oči. S těžkým zafuněním se posadil a rozhlédl se po kovárně. Jeho pohled se zastavil na zpackaných zbraních. "Nedokážu to. Už nesvedu ani kování na džber, natož meč. Ruce se mi třesou. Když se nenapiju, neuzvednu ani kladivo, když se napiju, dlouho u prácenevydržím. Hlavu mám prázdnou, jako kdybych jí ani neměl. Nedokážu to."
"Neboj se, půjde to," snažila se ho Setsuka ukonejšit.
"Nepůjde. Zítra má být hotový a já nemám nic. Akira bude zuřit, všichni budou zuřit, všechny jsem zklamal, dokonce i ten mladej Rikimaru bude zuřit a určitě bude naštvaný i na tebe, promiň mi to Setsu, bez Mitsuki, tvé matky, nedokážu žít."
"Máš přeci ještě mě."
"Ano, to jediné mě drží při životě, ale co já jsem tobě za otce?"
"Nemluv tak tatínku. Půjdeš si lehnout a zítra to nějak Akirovi vysvětlíme."
"Věřil mi, věřil, že to dokážu, ale zklamal jsem ho."
"Akira je moudrý člověk, jistě to pochopí." Pomohla svému otci vstát a odvedla jej do jeho ložnice. Po chvíli se vrátila do dílny a rovnou si to namířila k truhle, kde její otec schovává svou pálenku. Posbírala ještě plné láhve a vylila jejich obsah do výhně, kde se jich lačně ujal veselý plamen. Vyšlehl jako démon ze svého doupěte. Celou kovárnu rozzářil do ruda a po stěnách se roztančily divoké stíny. Setsuka kleštěmi podebrala jedno z mnohých prken podlahy a sáhla do temné díry pod ním.
     Kladivo s řinčením bubnovalo v ďábelském rytmu do rozžhavené oceli doprovázené zlověstným
hučením výhně. Setsuka byla na pokraji svých sil, ale nevzdávala se. Po špinavé tváři jí tekly pramínky slz a potu, čelo zvrásněné úsilím a ústa zkřivená bolestí. S každým dalším úderem byla blíž a blíž k zhroucení, ale musela svou práci dokončit. Pamatovala si, jak jí tatínek jednou vyprávěl, že v každém meči je kousek duše kováře, který jej vykoval. I ona teď vkládala do svého díla kousek své duše. Cítila, jak s každým úderem kladiva jí opouští kousek jejího vzteku, smutku, bolesti, vášně a lásky k Rikimarovi. On ponese její čepel na Dračí horu, ponese tak sebou veškeré její city, které k němu chová. Bude s ním na každém kroku a bude mu tak oporou v každé chvilce na jeho bláznivé pouti. Na čepeli zasyčela krůpěj slzy, která stekla Setsuce po bradě, ihned její sykot ukončilo těžké kladivo a slza se tak stala nadobro součástí budoucího meče.

     Hatori hleděl nervózně do očí svého přítele Akiri a nebyl schopen ze sebe vysoukat ani pozdrav. Akira se decentně uklonil a aniž by vyčkal pozvání, vstoupil do kovářova domu a rovnou si to zamířil do čajové místnosti. Hatori jej tiše následoval a přemýšlel, co řekne. Oba si klekli k nízkému stolečku a místnost se zahalila do trapného ticha.
"Hatori, kde máš dceru? Mohla by nám přinést něco k pití, s vyprahlým hrdlem se špatně rozmlouvá." Hned jak Akira dokončil větu, objevil se Setsuki stín na stěně.
"Akiro, připravila jsem ti ho z čerstvých, ještě zelených lístků, jak to máš rád." Přiklekla ke stolku a vyložila na něj misky s konvičkou.
"Děkuji," opětoval jí stařec úsměv. I kovář se snažil usmívat, ale v nitru jej tížila ostuda, která ho čeká, až se přizná, že práci nezvládnul. "Vypadáš zesláble, Setsu, copak se děje?"
"V poslední době jsem toho moc nenaspala, ale doufám, že nevypadám tak zle."
"Pořád tě trápí ten mládenec? Jestli nemáš pro něj klidné spaní, přijď vždy večer do mé zahrady. Teď je vše krásně rozkvetlé a vše nádherně voní, je to příjemné a uklidňující. Alespoň já tam vždycky usnu," rozesmál se Akira a atmosféra se uvolnila.
"Máš tu nejkrásnější zahradu široko daleko, příteli," přidal se do hovoru Hatori.
"Jsem starý a pečování o květy je už jediná práce, kterou zvládnu."
"No, brzy budeme dva."
"Hatori, tvé stáří přijde až za mnoho let."
"No..." Hatori zrudnul jako růže a znova jej zachvátila panika.
"Copak, příteli?"
"Akiro, nevím jak to říct..."
"Vázne snad tvá práce? Nestíháš?"
"Tatínek se jen bojí, že jeho meč není dost dobrý." Setsuka pohotově převzala iniciativu za svého otce. Hatori na ní zmateně pohlédl a v krku mu vyschlo.
"Jeho meče byly vždy ty nejlepší. Už je hotov? Mohu jej vidět?"
"Já..." nadechl se Hatori.
"Jistě, rovnou jej můžete odnést, zrovna než jsi přišel, dokončil tatínek ovaz rukojeti." Setsuka s úsměvem vstala a odběhla do dílny.
"Hatori, máš můj obdiv." Akira se otočil na kováře. "Abych řekl pravdu, moc jsem nevěřil, že to zvládneš. Vím, jsi ten nejlepší kovář, ale všechno to pití... Ale děláš svému jménu čest a já se omlouvám, že jsem pochyboval."
"Já..." Na víc se kovář nezmohl. Připadal si jako ve špatném snu, vůbec nechápal, co se právě děje.
     Setsuka podala zbraň zabalenou v modře obarveném hedvábí svému vyjevenému otci. Když jí od ní bral, ruce se mu třásli víc než starci před posledním vydechnutím. Všimnul si spikleneckého mrknutí své dcery, ale ani trochu jej to neuklidnilo. Beze slova se otočil k Akirovi a tajemný balíček mu se klopenou hlavou předal. Když jej Akira začal s posvátnou bázní a nedočkavou zvědavostí zároveň rozbalovat, přišly na kováře mrákoty, ale Setsuka mu pevně sevřela ruku a její stisknutí jej přivedlo zpět do reality.
"Je tak lehký..." promluvil tiše do prázdna stařec. Uchopil svou vrásčitou rukou rukojeť a zatáhnul. Meč vyklouzl ze své pochvy a na jeho nabroušené čepeli se hned roztančily paprsky slunce. Ještě ani nebyl zcela venku a už byla slyšet píseň jeho ostří. Byla to píseň veselá, příběh o zrození a začátku velkého dobrodružství. Meč pěl tiše své vysoké tóny, přesto jej slyšeli všichni přítomní a zasněně mu naslouchali. Jakoby se čas zastavil a najednou neexistovalo nic jiného. "Je... Je nádherný." Akira prudce trhl mečem a rozťal vzduch před sebou. Zazněl silný refrén. "Perfektní, je plný síly." Následovalo několik dalších výpadů do prázdna. "S takovou zbraní bych se Katsuovi postavil klidně i já." Akira byl zbraní přímo očarován. Mával nadšeně mečem a po každém výpadu se zaposlouchal do jeho písně. Cítil skoro smutek, když meč musel vrátit do pochvy. "Hatori, příteli, to je snad nejlepší meč, který si kdy vykoval."
"Já..." Hatori byl stále duchem nepřítomný.
"Také jsem to tatínkovi říkala. Snad našemu bojovníku bude ku prospěchu." Odpověděla za svého otce zase Setsuka.
     Akira byl tak nadšený, že ani nedopil svůj čaj. Nejspíš se nemohl dočkat, až si bude moct o samotě s mečem zacvičit ve své zahradě. Pěl na Hatori opakovou slávu a neustále se omlouval, že svému příteli nevěřil. Setsuka se musela všemu smát, jen Hatori klečel beze slov jako socha. Když Akira odešel a domácnost zaplavil spokojený klid, kovář omdlel.
"Jsi... Jak... Jak jsi to dokázala?" vysoukal ze sebe, když jej Setsuka potřísnila vodou a on se tak probral z mrákot.
"Už odmala jsem se ti motala kolem kladiva, nepamatuješ?"
"To ano, ale..."
"Naučil si mě spousta věcí, tatínku."
"Ale ty jsi ukovala lepší meč než všechny, které jsem kdy udělal."
"To určitě ne, to promlouvá jen zrádná paměť."
"Je to tvůj meč, nemůžu ho přeci vydávat za svůj."
"Ale můžeš, já budu jen ráda, je na něm i tvá pečeť. Navíc by nikdo neuvěřil tomu, že jej ukovala žena, a kdyby jo, najednou by to byl jen kus nepovedeného kovu."
"Stydím se."
"Nemáš za co. Měl bys být spíš hrdý, že si mě takhle vychoval."
"Zatímco já své povinnosti utápím v pálence, ty je plníš za mě, to není nejlepší přístup."
"Tatínku, nebudeme se už o tom bavit."
"Jsi ta nejlepší dcera na celém světě, Setsu, děkuji ti za všechno, co pro mě děláš. Budu se snažit, aby už jsi nemusela splácet moje dluhy, opravdu."
"Teď ti ani nic jiného nezbývá."
"Cože?"
"Můžeš v klidu pracovat, už tě nebude rozptylovat ta pálenka." Setsuka posbírala nádobí a se smíchem vyběhla z čajovny.
"Jak to?" Kovářovu tvář zahalil opět nechápavý mrak.
"Už nemáš co pít, všechno jsem vylila do ohně," ozval se Setsuky hlas z vedlejší místnosti.
"A..."
"A tvé tajné zásoby taky." Její zvonivý smích pohltil celý dům a dral se z něj i ven, že i kolemjdoucí lidé se zvědavě otáčeli, co se to u kováře Hatoriho děje.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Awali Awali | Web | 2. května 2010 v 14:06 | Reagovat

Ako vzdy uzasne... precitam si to este raz vecer ked sa vratim domov ;-)  :-)

2 Labanda © Labanda © | Web | 2. května 2010 v 18:12 | Reagovat

waw hurá mno hl. vím, že jsi v pořádku jdu číst ;-) :-)

3 Labanda © Labanda © | Web | 2. května 2010 v 18:53 | Reagovat

vyhraje to! jak že není dobrý? to je ten nejlepší díl víš jé taky bych chtěla... mno nic a ten kmotr jí poradil to co já tady na ní halekala u pc. je to ten nej vážně a hlavně to jak to vyřešila věděla jsem že ho ona uková ;-) vážně už v tom díle před, jak byl její otec požádán a neptej se jak jsem to věděla, ale maminka mi pořád říká, no jo tys psala scénář já zapomněla, i když film nevidím vím co přijde a stane se dokonce to vím i v realným životě, mám takoví malý dar ale moje maminka ti předpoví vše do posledního písm,ene ce bude aniž by si uvědomila co to znamená :-( a tvůj příběh waw no škoda, že nemůžeš psát v klidu a brzdí tě škola :-( ráda bych už ho četla celý ;-) :-) no je krásný hl.tenhle díl ;-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama