Tradice 2.díl

22. dubna 2010 v 14:20 | Rampa |  Próza
Zaspal jsem přednášku, tak jsem díky tomu získal trochu času na další díl. Upozorňuji, že dělení na díly nemá žádnou smysluplnou strukturu. Zveřejňuji to, co právě stihnu napsat. Mohl bych sice počkat a zveřejnit vše najednou, ale postupná publikace mě ve své podstatě nutí psát dál a příběh dokončit.



     Ráno bylo pro mnohé bolestivé a každý by raději byl zalezlý doma, seděl na tatami a popíjel silný čaj, aby se zbavil démonů v hlavě. Jenže práce na nikoho nečeká, a tak hned po východu slunce se začaly prašné uličky vesnice plnit lidmi. Někdo nesl přes rameno motyku, někdo se vláčel s těžkým vědrem nebo košem plným látek, ovoce nebo kůží. Každý měl co na práci, ale nikomu nebylo moc do řeči. Málokdo zvesela zdravil své sousedy a pozdravy tak byly spíše nahrazeny všeříkajícím kývnutím hlavy.
     Akira seděl v zahradě se zavřenýma očima a vystavoval své staré tělo hřejivým paprskům. Vnímal, jak ho zaplavují čerstvou energií a klidem. Na klíně měl položenou hlíněnou tabulku a zrovna přemýšlel nad dalším veršem. Náhle ho z rozjímání probudil zpěv drozda. Pták si starce zvědavě prohlížel z koruny jabloně. Akira se usmál a vyryl do tabulky další sloupek znaků. Ještě jednou se na své dílo podíval se spokojeným výrazem, a pak jej opatrně zabalil do bílého plátýnka. Natáhnul se pro svou hůl, zvedl se a s písničkou na rtech se vydal za svými povinnostmi. Drozd ve větvích ještě chvíli váhal, ale když viděl, že už mu nikde nehrozí žádné nebezpečí, snesl se na zem a začal prohledávat zahradu, zdali tu nenajde něco dobrého.

     Setsuka se zrovna vracela s vodou od nedalekého potoka. Snažila se tvářit lhostejně, ale v nitru jí stále svíral žal a bolest. Nemohla uvěřit tomu, co jí Rikimaru v noci řekl. Zradil sám sebe, když porušil svůj slib, zradil jí, která se celou svou existencí připravovala a těšila na to, že brzy bude stát po jeho boku jako jeho žena. Chtěla ho proklít, ale nemohla. Jak ráda by ho za to všechno nenáviděla, ale místo toho ho stále milovala. Proto proklínala mužskou ješitnost a staré hloupé zvyky, které nejsou nikomu ku prospěchu. Svými myšlenkami byla mimo tento svět, hleděla kamsi před svoje nohy a nechala své tělo fungovat spíše samo od sebe.
"Hned tak z rána tak těžká práce?" Rozechvěný, ale veselý hlas se k ní nesl ze zápraží jejich domu. Pozvedla hlavu a spatřila starce o holi, který se na ní šibalsky usmíval.
"Akiro!" Položila měchy s vodou a uctivě se uklonila.
"Setsu, nač to klanění? Jsi jako má vnučka a raději bych byl, kdybys mě láskyplně objala. Abych řekl pravdu, poklon už mám plné zuby." Setsuka se rozveselila a starce objala. Měla ho ráda. Když byla malá, byla v jeho zahradě často a ráda. Vyprávěl jí nejrůznější zajímavé příběhy o bozích, o vzniku světa a člověka. Děti mu kladli nejrůznější otázky, na které nikdo neznal odpověď, ale Akira jim vždy dokázal odpovědět, i když často jinou otázkou. Setsuka neváhala a pozvala starého přítele dál. Usadila jej k malému stolku na tatami a běžela ještě pro měchy s vodou, které nechala venku. Brzy se před starcem objevilo skromné, ale upřímné pohoštění v podobě misky rýže, čaje a špetky saké.
"Kde máš otce?" zeptal se Akira, když se občerstvil. "Má tu hosta, měl by tu být."
"Pracoval dlouho do noci, teď odpočívá," zalhala Setsuka a sklopila hlavu. Zapomněla na to, že Akira vždy pozná, když mu někdo lže.
"Měl by se už vzpamatovat. Už je to rok, co Mitsuko odešla. Neškodí jen sobě, ale také tobě a celé vesnici. Pamatuji časy, kdy jsme tu měli každý den hosty z okolních vesnic jen kvůli tomu, že Hatorymu se široko daleko žádný kovář nevyrovnal. Teď je zde pusto."
"Tatínek maminku miloval..."
"Neříkám, že má na ní zapomenout, ale že má přestat živořit a začít něco dělat. Kdyby Mitsuko viděla, že mu vyhasla výheň, ta by mu dala."
"Nejspíš ano." Setsuka se neubránila té představě a musela se usmát.
"Neviděl jsem tě na včerejší slavnosti."
"Byla jsem tam až později."
"Tak to už jsme se asi nepotkali. Mé tělo už nevydrží tolik, co dřív, jak zajde slunce, musím jít spát. Ale nestěžuji si, stáří má také své přednosti. Ale cítím, že v tomto domě není jen smutek tvého otce. Nechceš se mi s něčím svěřit?" Setsuka neodpověděla. "Dítě moje, určitě tě trápí ten mladík, že? Rikimaru je skutečně pohledný muž se spoustou energie do života, nedivým se, že ti tolik zamotal hlavu."
"Měl si mě vzít."
"Také jsem čekal, že za mnou přijde, aby mi oznámil zásnuby."
"Ale..."
"Ale?"
"Včera v noci mi řekl, že půjde na Dračí horu."
"Ano, vím o tom, brzy dorazí Posvátná rada, aby jej vypravila."
"Ale proč?!"
"Je nejlepším bojovníkem v celém okolí a po pěti letech je řada na naší vesnici, aby jsme vyslali toho nejlepšího."
"Ale proč tam musí jít?"
"Aby se utkal s drakem Katsuo."
"Nikdo se odtamtud nevrátil. Nikdo ho nikdy neporazil, proč si tam stále někdo musí chodit pro smrt?"
"Katsuo je bojovník a jednou za pět let vyžaduje souboj. Když jsem byl malý, vedlejší vesnice vyslala bojovníka, aby se s Katsuem utkal, jenže toho mladíka opustila všechna odvaha a den před odchodem utekl. Za týden jsme našli jejich vesnici vypálenou, všichni mrtví, hrozná vzpomínka. Dopadl na ně dračí hněv. Proto je důležité, aby vždy ten nejlepší vystoupal na Dračí horu a utkal se s tím drakem."
"A nemohl... nemohl by jít někdo jiný?"
"Je ten nejlepší, má šanci draka zabít a zbavit nás všechny jeho věčné hrozby. Navíc, Rikimaru by neunesl tíhu hanby, která by jej stihla, kdyby šel někdo místo něj. Tvrdě se na to připravoval celý život, ve své podstatě je to pro něj odměna."
"Tak proč na draka nevyrazí všichni bojovníci a lovci země? Určitě by jej zdolali."
"A přišli by tak o všechnu čest. Katsuo nám nijak neubližuje, nechává nás žít, pokud dodržíme jeho pravidla ohledně pravidelného souboje. Možná je to drak, ale čestný bojovník. Nemůžeme ho hanebně zradit, něco takového nemůžeš po mužích chtít."
"Proklínám všechny muže!"
"Nemluv tak, Setsu!" Starcovi zřejmě docházela všechna trpělivost, jeho úsměv zakryl mrak pobouření.
"To jsou samé cti a zvyky, boj a smrt. Mluvíte o hanbě mužů, ale co láska nás žen? Naše ztráta a utrpení?"
"Lpění na starých tradicích je důvod, proč ještě žijeme. Jsou to prastaré kodexy morálky, díky kterým existuje veškerenstvo. Kdyby si každý dělal to, co chce, jak by to vše dopadlo?" Setsuka vše viděla jinak, ale neměla sílu oponovat. Připadala si tak bezradná, nikdo jí neposlouchal, jakoby všichni byli proti ní. Rikimaru jde na jistou smrt a každý to ví a stejně ho tam nadšeně povedou.
"Akiro! Vítej v mém domě, starouši!" Veselý hlas kováře Hatoriho vpadl do jejich rozhovoru jako vrah do domu. Jakoby přišel z jiného světa a bez špetky slitování přerušil debatu starce a mladé dívky.
"Hatori, tak už tě slunce vyhnalo z pelechu?" Otočil se stařec na urostlého kováře s jízlivým úšklebkem.
"Jednou mu to oplatím."
"Snad ten den bude až za mnoho let, co by jsme si bez slunce počali."
"Setsu, dones mi rýži a saké." Setsuka uposlechla, nenápadně si utřela uslzenou tvář a vytratila se. "Co tě sem přivádí, příteli."
"Měl bys znovu roztopit výheň a oprášit kladivo. Brzy vyrazí další bojovník, aby se utkal s drakem a bude potřebovat meč."
"Meč? Možná hrot kopí nebo nějaký mlat."
"Mlatem hlavu neodřízneš, příteli. Copak jsi už zapomněl, jak se ková meč?"
"To ne, ale už jsem dlouho žádný nedělal a navíc je to strašně..."
"Moc práce?" Přerušil Akira kováře. "Synu, zbav se veškeré kořalky, co máš v domě, vylij ji do potoka nebo rozdej a uvidíš, že času na práci budeš mít víc než dost."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Awali Awali | Web | 22. dubna 2010 v 16:36 | Reagovat

no taaak ako to pokracuje .. ? 8-O :-D

2 Yukiho Yukiho | Web | 22. dubna 2010 v 16:52 | Reagovat

ja z podobných dôvodov tiež uverejňujem po častiach. teraz sa mi len zle píše, bo som si dochrámala palec. nuž čo dodať? som proste šikula x) inak to japonské prostredie je cool.. a k tomu draci? dosť dobré :) ja neviem písať lepšie komenty, vlastne teraz mi aj obyčajné robia problémy.. tak zatiaľ :)

3 Labanda © Labanda © | Web | 22. dubna 2010 v 18:20 | Reagovat

hurá ;-) jdu číst až ted se dostávám sem, jsem si tě nechala na konec ale měla asík na začátek bo tolik reakcí na mé myšlenky no a počkáš si na ten článek? no asi tam bude mnoho věcí propletenejch pohromadě a bude to dlouhý a nudný hl. a až zjistí kde bydlim přesně tak přijedou s kazajkou někdy bych se sama odvezla ;-) a před 3 dny mi dokonce moje maminka vystavila papíry a hádej na co prý tu hlavu mám horší a to ona má po operaci a ještě ted má bolesti se vrátili metastáze víš a asi velký a ona cítí že už jde jen o týdny jen at stihne ty bráchy! jdu číst at přijdu na jiné myšlenky ;-) a děkuju tvé pochvali mě moc těší a moc znamenají ;-) :-)

4 Labanda © Labanda © | Web | 22. dubna 2010 v 18:39 | Reagovat

jé večer asík další díl nebude že, :-( škoda a 5* je málo ach jo až dopíšu verše rozepsané skočim ti to ohodnotit i na liter a určo Yukiho tam bude mít též další díl já tam totiž večer už nebyla rozepsala verš a jsem se zakousla do dvou designů, protože ten verš ani dopsat nechci a tak napíšu jiný možná jindy ho dopíšu je tomu nahoře kterej stejně za nic nemůže nemůže za to že rezignoval a že ti co v něj nevěří bo trošku jen zapochybujou ho nevidí a ani necítí ale spíš víc rezignoval bo když se o něm vypráví tolikrát se zjevil a teď asi jen přemýšlí, jestli dá novou šanci a až tahle planeta zanikne bude nová m yslím si že jsme už 12pokolení lidstva s novou planetou min. ale to je tak když si lidstvo myslí že snědli všechnu chytrost světa jaj mě asi zavřou do blázince brzo s těma mýma myšlenkama já se asi zbláznila to ta psychika pracuje a vše mi motá dohromady a z dobré myšlenky je galamatiaš :-x  ;-)

5 Labanda © Labanda © | Web | 22. dubna 2010 v 18:40 | Reagovat

moudrost :-D  8-)

6 Labanda © Labanda © | Web | 22. dubna 2010 v 18:49 | Reagovat

waw až teď jsem si všimla jsem pitomá krásný design a pak že to neovládaš až nebudu stíhat tě poprosim o pomoc ju ;-) zkusim ze záhlaví vyrobit ti kliačku to ofotim a uvidíme jak to v malém bude vypadat ;-)

7 Labanda © Labanda © | Web | 22. dubna 2010 v 18:50 | Reagovat

ej a tvá klikačka má být první ;-) jů vidíš ty si poradíš se vším ;-)

8 rampatau rampatau | E-mail | Web | 23. dubna 2010 v 7:59 | Reagovat

Na článek si určitě počkám a nudný určitě nebude, to vím už teď.
Na literu teď moc nezveřejňuji, nechávám si exkluzivitu pro svůj blog. Možná to tam dám časem, až to bude u konce. Teď se mi do toho vše míchá příběh, na kterém pracuji už díl a zmiňoval jsem ho v článku Můj x-tý den s blogem(nevím, který z nich, takže prostě x-tý). Dokonce jsem se rozhodl už pro název Requiem pro anděla, ale budu to muset přepsat.
Jsem rád, že se ti design líbí, dal mi docela dost práce. Ten text, co v něm je, je z povídky Pianista.
A teď to nejdůležitější: Než tě zavřou do blázince, tak zajisti někoho, kdo nám tam bude nosit pomeranče, protože já to nestihnul a mám na ně chuť :-D ;-)

9 Lucerna Lucerna | Web | 23. dubna 2010 v 17:29 | Reagovat

paradne pises :-), myslim ze toho draka by mal jej buduci snubenec skolit, inak sa nastve a pojde ho sama rozporciovat :-D to by bola sranda :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama