Tradice 1.díl

22. dubna 2010 v 1:01 | Rampa |  Próza
Tak jsem se pustil do jednoho menšího příběhu. Bohužel, zjistil jsem, že v poslední době mi dost schází volný čas, proto budu publikovat tento příběh po částech. Snad se bude líbit :-)




"Už jsou zpátky!" Malý zablácený chlapec běžel jako o život napříč vesnicí a křičel tak, že lidé zvědavě začali vykukovat ze svých prostých obydlí. Nad hlavou mával ne zrovna povedeným dřevěným mečem, jako generál na bitevním poli, a ve tváři se mu zračilo nezměrné nadšení. Noha míjela nohu, dokud jedna z nich nezavadila o větší hroudu bláta a chlapcova nadšená tvář se utopila ve špinavé louži. Na nic nečekal a už se dral zpátky na nohy, když mu kdosi položil ruku na rameno. Lekl se a prudce otočil.
"Uklidni se," pohladil ho sladký hlas mladé dívky. Prsty si uhladila neposedný pramen černých vlasů, který jí padal do tváře, oči jí hráli zvědavostí, která jim dodávala kouzelný třpyt. "Kdo je zpátky?"
"Lovci!" Chlapcova odpověď byla spíše štěknutím, rychle se ohnul pro svou dřevěnou zbraň a utíkal zase dál. "Vrátili se, lovci jsou zpátky!" Setsuka zůstala stát jako opařená. Měla sto chutí rozběhnout se k bráně a být první, kdo bude příchozí vítat, na druhou stranu si uvědomovala, že už není malé zbrklé dítě a musí se podle toho chovat. Ještě chvíli o tom přemýšlela, ale pak se vydala pomalým krokem k domu svého otce. Určitě bude potřebovat pomoct.

     Než skupinka lovců dorazila k bráně, malý chlapec vyburcoval celou vesnici a teď se všichni tlačili na palisádách, aby je přivítali. Starší ženy přinesly košíky na rychlo sesbíraného ovoce a džbánky s vodou ochucenou bylinkami, aby se mohli lovci občerstvit po náročné cestě. První do brány vkročil nejstarší člen výpravy. Jeho stříbrné vlasy byly svázány do pevného uzlíku, takže jeho zjizvenou a vrásčitou tvář nic nehalilo. Musel být velmi vážený, protože lidé se před ním uctivě klaněli. Ruce měl schované v dlouhých rukávech kimona a jediná zbraň, kterou u sebe měl, byl meč, který se mu líně pohupoval u boku. Za ním už kráčeli mladší členové výpravy, vyzbrojeni dlouhými luky, oštěpy a noži. Snažili se chovat stejně váženě jako jejich vůdce, ale sem tam někomu utekl úšklebek věnovaný známým tvářím v davu vítajících. Byli ověšeni nejrůznějšími ptáky, zajíci a jinou drobnou zvěří, jejich největší kořistí byl pak mohutný obrovský jelen. Když lidé spatřili toho paroháče, údivem jakoby oněměli a jen sem tam se někdo zmohl na pochvalné bručení. Průvod lovců se nezastavoval a pomalu kráčel až na náves, kde se podle tradice měli odehrát projevy uznání a vyprávění příběhů z lovu. Byla to událost, na kterou se vždy všichni těšili. Byla to událost, kdy se mohl každý do sytosti najíst, protože podle zvyku každý měl dát ze své spíže to nejlepší, aby poctil odvahu mužů a uctil duše mrtvých zvířat, které musely umřít, aby člověk přežil.

     Setsuka se také těšila, ale její nadšení se rozplynulo jako ranní mlha nad jezerem, když spatřila svého otce spícího u kovadliny. Vedle něj ležel prázdný džbánek od rýžové pálenky, kterou Setsuka schovávala právě na přivítání lovců. Smutně vzdychla a dala se do uklízení nepořádku, který její opilý otec nadělal, než usnul. Rozbité šálky, rozházené nářadí a materiál po celé kovárně. Když byla hotova, rozhodla se, že otce vzbudí, aby se alespoň přesunul do ložnice.
"Tatínku," promluvila na něj jemně. Dostalo se jí odpovědi v podobě podrážděného zafunění, ale přesto pootevřel své vráskami ověnčené oči a se skelným pohledem se zadíval kamsi za svou dceru. "Tatínku, tady nemůžeš zůstat."
"Hmf," zafuněl ještě jednou a začal se pomalu zvedat. Setsuka jej odvedla z kovárny a uložila v jeho ložnici. Po notné chvíli se vrátila do kovárny a smutně se zahleděla na vyhaslou výheň. Starý Hatory byl nejlepším kovářem široko daleko, ale od té doby, co umřela matka, propíjel se každý den do němoty a práce stála a živnost upadala. Setsuce matka také chyběla, chyběl jí její nakažlivý smích, její elán do života, její rozhodnost... Při té vzpomínce dívce zvlhly její černé oči.

     Hudebníci hráli na své nástroje, jak nejlépe uměli a lidé tančili, jedli a smáli se. Bujarý ryk se ozýval v celém údolí. Až na výjimky se sešli na slavnosti všichni. Nikdo si tuto událost nechtěl nechat ujít. Noc ještě nesestoupila a už spousta lidí mělo problém jít rovně. Sestsuka se prodírala rozjařeným davem a pohled jí přeskakoval z jednoho urostlého muže na druhého.
"Hledáš mě?" ozval se jí za zády hlas. Její tělo se rozechvělo, po zádech jí přeběhl mráz. Otočila se a její rty vykouzlily šťastný úsměv.
"Rikimaru!" Padla svalnatému mladíkovi do náruče a políbila jej chtivě na ústa.
"Neblázni, ještě si nás někdo všimne."
"Tak ať, chyběl jsi mi, byl to nekonečný týden."
"Ale už jsem zpět, pojď někam stranou." Pevně jí stisknul ruku a táhnul jí pryč od všeho toho veselí. "Setsu, víš dobře, že by o nás nemuseli naši vědět."
"Vždyť to stejně každý ví, tak proč se tím tajit?"
"Podle zvyku bych tě měl nejdřív požádat o ruku před stařešinou."
"Hloupý zvyk, vždyť už je to stejně jen otázka pár dní."
"Pojď, tudy." Vedl jí až na samý okraj vsi, kde byla palisáda pobořená a dalo tudy projít na malou paseku, odkud byl krásný výhled na řeku. Posadili se vedle sebe do trávy a Setsuka se bez váhání přitulila k jeho tělu. Rikimaru jí objal.
"Bála jsem se o tebe," zazněl do ticha její hlas.
"Ale prosím tě, co by se mi tak mohlo stát?"
"Já nevím, stává se to. Les je plný nebezpečí."
"Vždyť víš, že se umím o sebe postarat. Jsem nejlepší bojovník z celé vesnice, toho jelena jsem skolil sám."
"Slyšela jsem to, všude si o tom povídají."
"Jsem teď hrdina," zasmál se Rikimaru.
"A já hrdinova snoubenka."
"Setsu..."
"Copak?"
"Chtěl bych si o něčem popovídat."
"Ne!" Vystrašeně se posadila a s hrůzou v očích vysela pohledem na jeho rtech. Hlava se jí začínala točit a tělo jí začal spalovat strach. "Nic neříkej, slíbil jsi mi..."
"Setsu! Nechovej se jako malá a nech mě mluvit."
"Slíbil jsi, že až se vrátíš, tak mě pož..." Větu nedokončila. Viděla mu na očích, že s tím slibem to nebude jen tak. Do očí se jí nahrnuly slzy, přemohl jí vztek a několikrát udeřila svými malými pěstičkami Rikimara do hrudě. Hravě jí zachytil bojující pěsti a pevně sevřel ve svém objetí.
"Vezmu si tě, lásko, ale teď to nejde."
"Proč ne?"
"Dostalo se mi té pocty, že jsem byl vybrán."
"Na co?" Setsuka vůbec nechápala, o čem Rikimaru mluví.
"Půjdu na Dračí horu."
"Ne!" Její výkřik se rozlehl široko daleko. Už nemohla dál v sobě držet slzy. Všechny svaly v těle povolili a dívka se sesula do trávy.
"Ale no tak. Je to největší pocta, jakou může muž dosáhnout. Každý by chtěl být na mém místě."
"Tak ať tam jde někdo jiný!"
"To nikomu nedovolím, je to moje šance."
"Šance? Na co? Na smrt? Z Dračí hory se ještě nikdo nevrátil!"
"Já se vrátím, slibuji."
"Ty už nic neslibuj!"
"Já se vrátím. Připravuji se na to celý život, jsem na tom líp než všichni přede mnou. Vrátím se a vezmu si tě."
"Nechoď tam." Setsuka změnila svůj hlas. Teď zněl klidně, tiše. "Miluji tě z celého srdce a nechci tě ztratit. Nechoď tam, zůstaň tu se mnou." Rikimaru mlčel. Odvrátil svůj pohled od dívky, aby se jí nemusel dívat do očí.
"Už jsem se rozhodl," zazněl jeho hlas. Setsuka sebrala všechnu svou sílu a udeřila mladíka do tváře. Vykasala si sukni a rozběhla se s pláčem do vsi. Rikimaru zůstal sedět. Tvář ho pálila, ale ještě více jej pálil vztek, který v něm bublal jako polévka v kotli. Měl na ní vztek, měl vztek na ženskou sobeckost a neschopnost pochopit hodnoty muže. Po chvíli se zvedl a tiše se coural zpět na náves. Tohle je jeho večer. Nenechá si jej přeci zkazit nějakou nánou. Nakonec, čekal, že to bude nést hůř.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Labanda © Labanda © | Web | 22. dubna 2010 v 7:48 | Reagovat

jé doufám, že brzy bude pokračování ;-) moc se na něj těším, je to krásné jak tohle dopadne, tak to asík víš jen ty viď? doufám, že né tragicky, nwm ale z některých pasáží, jako bys do té povídky schoval část svého života, ale tak nebudu vyzvídat, je to jen má doměnka a může být i mylná omyly ty já ráda kolikrát aj ;-) :-) krásný den, já vůbec nespala, nemůžu a te´d by tělo chtělo, ale mysl to nedovolí a musím stejně k lékaři na kontrolu, tak se už nemůžu dočkat dalšího dílu ;-) :-)

2 Labanda © Labanda © | Web | 22. dubna 2010 v 7:50 | Reagovat

jo a máš klikačku u mě s tou růží, nemusíš ani hledat článek, i když je ještě na stránce, ale najdeš jí i v menu ;-) :-)

3 Kačaba Kačaba | Web | 11. května 2010 v 18:23 | Reagovat

skoro to je jako z nějaké knížky :D

4 Kačaba Kačaba | Web | 11. května 2010 v 18:36 | Reagovat

myslela jsem že je to dobré jako z nějaké knížky, ne že jsi to opsal, aby jsi to nepochopil špatně =D =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama