Pianista

19. dubna 2010 v 16:00 | Rampa |  Próza
     Podzim ztrácel veškerou svou sílu, jeho veselé barvy se měnily ve špinavou hnědou čmouhu, olověné mraky už nedovolovaly jedinému paprsku slunce dopadnout na ten smutný svět, kde pomalu přebírala vládu zima, a k tomu všemu se ještě do úzkých uliček Prahy opřel nepříjemný ostrý déšť. On, jakoby jej ani nevnímal, seděl dál opřen o malý činžák s padající omítkou. Měl zavřené oči
a poslouchal to zvonění studených kapek na kočičích hlavách. Byl celý promočený, na tváři mu stékající voda smíšená s jeho věčnou špínou vymalovala klikaté cestičky, jako nějaké tajemné děsivé tetování. Z jeho popraskaných rtů se vydral bolestný vzlyk a odkudsi zpod roztrhaného kabátu se na chodník vykutálela prázdná láhev s neoriginální etiketou levného alkoholu. Seděl tam, jakoby jej už dávno opustilo vědomí, jakoby už jen čekal na milost, kterou přináší jen smrt, když tu náhle jej zahalil stín.
"Vstávejte, tady nemůžete zůstat, ještě prochladnete." Stál nad ním rozvalitý muž v černém, skryt pod velkým černým deštníkem. Jediné, co narušovalo vládu černé barvy, byla bledá bodrá tvář a bílý kněžský kolárek kolem krku. Natažená ruka znamenala pomoc. "Pojďte na chvíli někam do tepla, uvařím vám čaj a dám vám něco k jídlu. Můžu vám také nabídnout čisté a teplé oblečení, kousek odtud mám faru."
"Nepotřebuji ničí pomoc!" Výkřik sedícího špinavého a opilého muže pohltil celou ulici a jeho ozvěna doznívala ještě dlouho. "A už vůbec ne od něj," dodal šeptem a schoulil se do klubíčka. Snad si chtěl udržet trocha tepla, snad chtěl tak zavřít brány svého světa před vetřelci.
"Odpusťte mi, ale nemohu vás tady nechat." Byl to sice kněz, ale sílu měl jako býk. Zubožené tělo bezdomovce nemělo sílu na vzdor. Brzy už sluha boží podpíral chudáka a vedl jej ulicí za příslibem tepla a pohoštění.
     Prostornou a spoře zařízenou místnost osvětlovalo zlaté světlo jediné žárovky. U ušmudlaného stolu seděl muž a ztrápeným pohledem pozoroval kouř stoupající z horké černé kávy. Umytý
a oblečen sice v obnošeném, ale suchém teplém svetru, už nepřipomínal tu trosku lidského bytí, jako před chvílí na ulici. Kněz si sedl na proti němu, i sobě dopřál horký nápoj a teď se zájmem pozoroval svého hosta.
"Jak se jmenujete? Já jsem František." Prolomil tíživé ticho hostitel. Odpovědi se nedočkal. "Otec František, tak mi říkají. Dokonce i lidé starší než já mi říkají otče. Vždy jsem si přál být takhle oslovován, ale po vysvěcení už jsem to tak nevnímal. Připadá mi to trošku úsměvné, nemyslíte?"
"David," odpověděl konečně host a František pocítil úlevu. Byl na podobné situace zvyklý, ale neměl zrovna v oblibě, když byl jediný, kdo se zmůže na slova.
"Máte krásné jméno. Znám spousty příběhů o Davidech."
"Nemáte doufám v plánu mi je teď vyprávět."
"Ne." Musel se začervenat, vlastně to v plánu měl, pokud by konverzace vázla.
"Děkuji vám za šaty a všechno ostatní, nebudu dlouho obtěžovat."
"Neobtěžujete. Jestli budete chtít, mám tu volný pokoj, kde můžete přespat. Můžete tu být, alespoň dokud se neumoudří počasí."
"Otče, můžete si v klidu odškrtnout dobrý skutek, už jste toho udělal pro mě dost."
"Nedělám to pro dobrý skutek, nedělám to, abych se mohl potom chlubit před Bohem."
"Tak proč to děláte?"
"Konám jen svou povinnost, povinnost dobrého člověka, který není zaslepen jen svou vlastní existencí."
"Mně má existence přímo dusí."
"Co to povídáte?"
"Kdybych měl odvahu, už dávno bych tu nebyl."
"Nesmíte tak smýšlet, sebevražda není o odvaze, ale o zbabělosti."
"Co vy o tom, do prdele, víte?!" Do jeho hlasu se začala vkrádat bezmoc a vztek. František to cítil, věděl, že sedí proti člověku, kterého na ulici nepřivedla lenost, ale neštěstí.
"Vím víc, než se může zdát." Natáhl své ruce a vyhrnul si rukávy. Na jeho zapěstí se zaleskly masivní jizvy. "Každý jednou narazí na utrpení, kdy přemýšlí, že už to dál nepůjde." David se uklidnil. Knězova upřímnost a otevřenost jej odzbrojila.
"Neřekl bych to do vás, jste přece kněz a sebevražda je..."
"Nebyl jsem knězem odjakživa," přerušil Davida František. "Služba Bohu byla pro mě novou cestou, novým smyslem života, který mi dal sílu. Utrpení, která prožíváme, nás nemají zničit, ale posílit, abychom pak mohli lépe pomoci těm, kteří trpí." David musel zápasit se svou zvědavostí. Měl tolik otázek, ale nechal si je pro sebe. Místnost pohltilo opětovné ticho. Náhle si David všimnul zaprášeného starého piána v koutě a jako by jej opařilo. Jeho tělo se rozechvělo tak, že porozléval horkou kávu po stole. Tekutina mu spalovala prsty, ale on tu bolest nevnímal. Nemohl ji vnímat, protože nebyla tak intenzivní jako ta, která se mu právě zařezávala do srdce. "Umíte na to hrát?" František si všimnul Davidova vyděšeného, ale imponujícího pohledu zároveň. Zase se mu nedostalo odpovědi. "Zůstalo tu po mém předchůdci. Pokoušel jsem se na to naučit hrát, ale asi mám jiné přednosti než hudbu." David se zvedl a jako náměsíčník se začal přibližovat k nástroji. S každým krokem se mu točila hlava víc a víc, srdce bušilo, jakoby chtělo vyskočit z těla a cosi uvnitř jeho hlavy křičelo, aby utekl pryč, co nejdál od toho pekelného stroje. Když už byl od klavíru jen kousek, zhroutil se.
     Pomalu se probouzel a začínal vnímat svět kolem sebe. Cítil, že otec František sedí vedle něj
a snaží se ho konejšit, cítil huňatou deku, kterou měl přes sebe přehozenou, cítil, že sedí, sedí na malé dřevěné kulaté stoličce. Znovu jej zachvátila panika, ale jeho nový známí to vytušil a zasáhnul.
"Jen klid, všechno bude v pořádku, napijte se." Jeho hlas skutečně uklidňoval. Nešlo o to, co říkal, ale jakým způsobem to říkal. David už dlouho nepotkal někoho, komu by na něm záleželo, kdo by mu chtěl pomoci. Vždyť ti, kteří mu skutečně nabízeli rámě, nechal někde daleko ve své minulosti. Od té doby byly jeho každodenním chlebem jen nadávky a výsměch. Napil se a cítil, jak mu teplý nápoj znovu pumpuje život do žil. Otevřel oči a pohlédl na bílo-černou klávesnici před ním, v rukách ucítil mravenčení.
"Už patnáct let..." zazněl jeho hlas zprvu nesrozumitelně. "Nehrál jsem už patnáct let."
"To je dlouhá doba," odpověděl mu František. "Chcete se posadit raději zpět ke stolu?" Nečekal na odpověď, jemně se pokusil Davida zvednout ze židle, ale ten se mu vysmeknul.
"Ne, zvládnu to." Pozvedl své roztřesené ruce a položil prsty na klapky. Oči mu zvlhly a na tvář se začala drát slza. Ozval se nejistý tón, který zněl jako hlásek umírajícího. Zazněl druhý, už silnější. Třetí, který se rozlehl v místnosti jako odhodlaný souhlas. Pak klavír začal spokojeně příst užasnou
a kouzelnou melodii Beethovenovy sonáty Měsíčního svitu...

 ...

     Smutné tony sonáty se nesly prostorem jako vločky prvního sněhu, jako mlžný opar kolem tančících rusalek. Naplňovaly malý domek s ještě menší zahrádkou. Prsty dopadaly na bílé klávesy naleštěného piana s něhou, s láskou, kterou umí vložit do své hudby jen opravdový virtuos. Jakoby se zastavil i samotný čas, aby si vychutnal líbeznou melodii.
"Je to krásné," ozval se zvonivý hlas dívky z bílého křesla poblíž piana. "Hraješ nádherně." Její hebkou tvář lemovaly zlaté lokny, které nosí jen princezny v pohádkách. V očích se jí zračil klid a pod malým nosíkem se jí velebil spokojený úsměv. "Ale nehraj mu tak smutně." Svou malou ruku, zdobenou jen jedním prstýnkem, který se nosí, dokud jej smrt nesejme, položila na oblé bříško.
"Smutně, ale krásně, Agátko," odpověděl jí David, usazený za pianem.
"Tak mu zahraj něco veselejšího, prosím, moc prosím." Sepjala ruce do přehnaného gesta prosby. Byla tak nádherná, jako anděl.
"A co by to mělo být?"
"Co třeba nějaké bugi vugi?"
"Bugi vugi?" David se začal smát. Nemohl odmítnout. Koukala na něj těma svýma velkýma očima
a čekala. Začal tedy hrát a bavil se tím, jak jeho milovaná rádoby skotačí do rytmu. Když dohrál, zavřel piano a vmáčkl se k ní do křesla. Objal jí a dlouze políbil. "Miluji tě, Agátko."
"Jenom mě?"
"Oba vás miluji." Opatrně jí pohladil bříško, které bylo příslibem jejich šťastné budoucnosti.

 ...

     Tu dokonalou hudbu přerušila kakofonie snad všech tónů, které byl schopný starý klavír vyloudit. David několikrát vztekle udeřil do klávesnice a rozplakal se. Nemohl hrát dál. Každý tón pro něj znamenal jednu bolestnou vzpomínku. Jeho svět se znovu změnil ve smutnou baladu plnou utrpení.
"Ale no tak." František se ho snažil uklidnit. Ještě nikdy se nesetkal s člověkem, který by byl tak výjimečný a zároveň ztracený. Chtěl Davidovi pomoci, ale nevěděl jak. Jediné, na co se zmohl, byla utěšující ruka kolem ramen. "Nemusíte dál hrát, když vás to tolik zraňuje."
"Měl jsem tam být," ozval se Davidův ztrápený hlas. "Potřebovala mě a já tam nebyl."
"Určitě jste tam být nemohl."
"Ale mohl," utřel si slzy a podíval se opět na klávesnici. "Dal jsem přednost slávě."

...

     Rozrazil dveře svého domu a hrnul se do horního patra jako malé dítě, které se nedočkavě cpe k vánočnímu stromečku.
"Agátko!" Volal, když míjel schody po dvou. "Agátko!" Agáta vyběhla zmatená z ložnice na chodbu. Právě se oddávala odpolednímu odpočinku, když jí David z jejího snění vytrhnul. Když jí spatřil, popadl jí, jako by nic nevážila a zatočil se s ní, jako při tanečním vystoupení. "Agátko, mám to!"
"Copak?" Smála se. Nakazila se jeho radostí a nadšením. "Copak se ti zase povedlo?"
"Budu hrát."
"Vždyť hraješ pořád."
"Ne, budu hrát na koncertě, na svém vlastním koncertě."
"Miláčku, to je úžasné!"
"Budu mít vlastní koncert, bude tam mé jméno, bude to můj večer!" Políbil jí. "Mám jen měsíc na cvičení, měl bych se do toho pořádně opřít."
"Měsíc?"
"Ano, jen měsíc, jdu hned hrát. Pojď, budeš mi dělat porotu." Pustil jí a běžel zase po schodech dolů do haly, kde měl své piano. Agáta zůstala stát jako opařená. Měla z Davida radost, přála mu to, ale...
"Za měsíc mám termín," řekla tiše, spíše pro sebe a smutně si pohladila své kulaté bříško.
     David hrál každý den od rána dlouho do noci. Agáta většinou seděla v křesle a naslouchala jeho hudbě. Znala už skoro každou notu, každé skladby, které hrál stále dokola a dokola. Neustále po ní chtěl, aby nacházela chyby, co by měl zlepšit, ale ona nic takového v jeho umění nedokázala objevit. Pro ni hrál dokonale. Jak se blížil datum jeho koncertu, byl stále nervóznější, neklidnější a zbrklejší. Jakoby v jeho světě teď neexistovalo nic jiného.
"Davide," promluvila na něj jednou tiše, když už oba leželi v načechrané posteli. Hladila ho po hrudi
a dychtivě svým tělem hltala jeho teplo.
"Copak?" Davidův hlas zněl vyčerpaně.
"Mám strach."
"A z čeho?"
"Brzy budu rodit."
"Miláčku, z toho nemusíš mít strach. Slyšel jsem, že to není zrovna nejpříjemnější, ale..."
"Nebojím se toho, že to bude bolet, s tím už jsem se nějak smířila."
"Tak čeho se bojíš?"
"Nevím, ale čím blíž je můj termín, tím více mě svírá strach."
"Určitě to bude normální, určitě to zažívá každá. Nemáš se čeho bát. Doktor říkal, že by to mělo jít bez sebemenších problémů."
"Přála bych si, abys tam byl se mnou."
"Lásko moje, vždyť už jsme to probírali. Pokud budu mít na tom koncertě úspěch, změní nám to život."
"A myslíš, že ten drobeček, co se dere na svět, nám ho nezmění?"
"A právě proto bych měl být na tom koncertu, už kvůli němu, abychom mu mohli dopřát lepší život."
"Peníze nejsou vše."
"Nejsou, ale vše jde s nimi líp. Navíc, teď už to nemůžu odřeknout, tolik jsem se na to připravoval, další šanci bych třeba už nedostal. Stejně jsou ty termíny nejistý, ne? Budu pryč jen pár dní. Vše je připraveno, kdyby se cokoliv dělo, všichni ví, co mají dělat, pomůžou ti."
"Ale já se vážně bojím, jako bych měla zlé tušení." Její hlas se změnil, začínal se plnit beznadějí
a smutkem. Přitiskla se k Davidovi, jakoby tím mohla něco změnit.
"Neboj se, lásko, všechno bude v pořádku."

...

"Nevěřil jsem jí, asi jsem ani nechtěl věřit." David stále seděl nad klavírem jako hromádka neštěstí. "Byl jsem natolik oslepen svým úspěchem, že jsem na ní zapomněl. Na tom koncertě jsem hrál jako nikdy dřív. Lidé tleskali jako šílení, na prkna dopadaly květiny. Stál jsem v čele orchestru s tím monstrózním pianem a cítil jsem se jako pán světa. A ona..." Hlas se mu zasekl a po tváři se skutálely čerstvé slzy. František mu podal svůj šálek kávy, už dávno vystydlé. "komplikace při porodu, vykrvácela, chlapec umřel hned na to..." teď bodlo u srdce i kněze. Marně se snažil najít slova útěchy, žádná taková neexistovala. "Možná, kdybych tam byl, kdybych jí držel za ruku..."
"Nepomohlo by to," odpověděl František a v duchu sám sebe proklel.
"Ale proč? Proč si jí ten parchant vzal?!"
"Nikdo nevidí do plánů Božích. Také jsem jej proklínal, když mi zavraždili snoubenku." Boží sluha měl co dělat, aby se nesesypal vedle Davida. "Ale vím, že tam na mě čeká a je spokojená, střeží každý můj krok a je mi oporou vždy, když potřebuji. Díky svému utrpení teď rozumím utrpení ostatních a tím spíš jim mohu pomoci."
"Jestli je tohle jeho plán, je krutý."
"Kruté je, že viníš sebe z jejího odchodu."
"Ale já tam měl u ní stát!"
"A kdybys tam byl?"
"Já nevím..."
"Nemůžeš se toulat světem a čekat na smrt jako na spásu. Oni jsou stále s tebou a chtějí, abys žil dál, proč je tolik trápíš? Proč raději nežiješ a nehraješ dál, na jejich památku."
"Já už ale nechci žádnou podělanou slávu."
"nehraj pro sebe, hraj pro ostatní. Dej jim svou hudbu, která je potěší, uvolní a kdo ví, možná tím někomu pomůžeš. Hudba je někdy velmi mocná."
"Nedokážu to."
"No tak, zahraj ještě něco. Zahraj své ženě a dítěti. Zahraj tak, jak jsi hrál na tom koncertě, ale teď nehraj pro svou slávu, ale pro ně." David zavřel oči. Bojoval sám se sebou, v hlavě se mu odehrávalo naprosté peklo, srdce se znovu zběsile rozbušilo a on přestával vnímat tíhu svého těla. Najednou vše ustalo, pohltilo šumivé ticho, které bylo náhle přerušeno hlubokým vzdáleným tónem. Brzy si uvědomil, že ve svém nitru slyší hrát uklidňující orchestr, přibližoval se a sílil. Najednou se ozval tón piana. To hrál on. Otevřel oči a viděl, jak se jeho prsty míhají po klapkách. Hrál jako dřív, dokonce hrál ještě líp, než si dokázal vzpomenout. Hrál pro svou lásku a z klavíru se linula nádherná melodie Rachmaninova třetího koncertu.

     Když dohrál rozlehl se koncertním sálem bouřlivý potlesk. Vstal od piana a uklonil se, v očích se mu leskly slzy. Hleděl do nadšeného publika a byl šťastný, ne proto, že tleskají jemu, ale protože viděl radostné tváře lidí, kteří se přišli na charitativní koncert podívat. Tleskali lidé v drahých oblecích, tleskali jeho kolegové, tleskali lidé upoutáni na invalidní vozíky, tleskali nevidomí a spousta dalších. Tleskal také jeho přítel, který mu dal nový smysl života, otec František. A určitě tleská i jeho žena Agáta s jejich synem...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Labanda © Labanda © | Web | 19. dubna 2010 v 16:16 | Reagovat

to je škoda že musíš čekat, já spala proboha do 3 musím mamince pro čokoládu a ty verše ;-) ta slova za ně můžeš ty ;-) :-) yukiho je už na liteře ptala se na monolog jestli může použít tvůj komentář kousek z něj za chvíli tu budu máš icq?
577741849 ;-) :-) a děkuji za chválu vždyt píšeš 1000x lépe než já ;-) takže pro mě je to poklona ;-)

2 Labanda © Labanda © | Web | 19. dubna 2010 v 16:17 | Reagovat

pak to pročtu hned jak přijdu já usnula u pc ;-) :-) jako obvykle ale hodnotit mohu dopředu protože vím že to bude jedinečné ;-) :-) za 3 měsíce se přihlásíš a vím, že projdeš :-)

3 Labanda © Labanda © | Web | 19. dubna 2010 v 16:21 | Reagovat

ještě malí dotaz jestli to můžu vědět co máš rád? jakou hudbu? zvíře nemusíš říkat vše něco nech tajemstvím ;-) ale jen tak trochu chci malou představu o tobě ;-) a nezlob se že jsem tak troufallá až drzá protože to je u mě prvně víš ;-) ale prostě musím ono jde nějak samo ;-) jdu pro tu čokoládu bo mě vydědí ;-) :-D

4 rampatau rampatau | E-mail | Web | 19. dubna 2010 v 16:33 | Reagovat

Jakou mám rád hudbu? Hodně ti napoví právě tahle povídka, ale jednoznačně vede W.A.Mozart. Nepohrdnu však ani trošku modernější muzikou. Zvířata mám rád tak nějak všechny :-)
Yukiho jsem už našel, klidně může ten komentář použít, určitě mi to nebude vadit.
ICQ nemám, mám s tím špatné zkušenosti. Po pár dnech mi na to chodily nejrůznější spamy, brzdilo to starouška počítače, takže jsem to dal pryč :-(
Tak hodně štěstí s čokoládou :-)

5 Awali Awali | Web | 19. dubna 2010 v 16:43 | Reagovat

to je nadhernee O_O  
to zacni pisat knihy normalne.. ved som sa od toho nemohla odlepit ... boze ale na to ani slova nestacia .. je to proste super ;-)

6 Sayuri Sayuri | Web | 19. dubna 2010 v 17:15 | Reagovat

Pekne píšeš :)

7 Labanda © Labanda © | Web | 19. dubna 2010 v 17:18 | Reagovat

spamy znám to, proto ho mám tak nastavený, aby se mi nemohl dopsat nikdo jiný, než můj kontakt a tak spamy už nechodí ;-) :-) a koho nemám v kontaktu, tak má smůlu ;-) :-) a ej tys mě rozplakal teď ale zase se usmívám, ty příběhy, ty je znáš, někdo ti je vypráví, že? A některá jsou tvé vlastní škoda zaslouží víc než jen 5* a už přede mnou leží jahody v čokoládě , chceš posílám ti po síti ;-) a měl bys udělat to co radim Yukiho napiš knihu a vydej ji pokud se tak nestalo, a zamlouvám si první výtisk i s tvým podpisem ;-) :-) a můžu říct, že jsem poznala jednoho z nejlepších spisovatelů a jednu spisovatelku ;-) :-) nad vašimi příběhy se mi tají dech já už hrozně dlouho nečetla nic, naposledy malého prince a jsem neštastná ta knížka zmizela a já nwm kam asi maminka jí naposledy měla, ale vůbec nwm kam jí odložila, malý princ je opravdu knížka, já můžu říct jedna z nejlepších, miluju taky všechny zvířátka a nejraději bych bojovala za všechny jejich práva krom pavouků, nwm mám arachnofobii brr to je jediné zvíře co mi nahání hrůzu :-D hady a myši tak s těma se i mazlim ale pavouci néééé tak už vím, jakou máš rád ;-) děkuji za tvé odpovědi ;-)  :-)

8 Yukiho Yukiho | Web | 19. dubna 2010 v 20:42 | Reagovat

[7]: chváliš ma aj na cudzích blogoch x) ja vás mám tak rada, ľudia :)
Pozerám, že som sa dostala medzi obľúbené stránky.. :)
Tiež si ťa pridám medzi SBčka :) zrejme nemáš klikačku, čo?

9 rampatau rampatau | E-mail | Web | 19. dubna 2010 v 23:05 | Reagovat

Všem moc děkuji za komentáře, jsem rád, že se vám ten příběh líbí :-)
to Labanda: většinu příběhů vymýšlím těsně před spaním, což má často tu nevýhodu, že nemůžu spát. Co se týče knihy, myslím, že na to nemám, hlavně to není jen tak. Když už chceš něco vydat a nikdo tě nezná, tak to vyjde jen v malém nákladu, bez reklamy a na krámech by to bylo někde hodně vzadu. Vydavatel ti nakonec stejně nic nedá a ještě tě donutí podepsat špatnou smlouvu, a to jen v případě, že by v tobě viděl opravdový talent. Většinou si ani posílané texty nečtou a rovnou zamítají. Jediná cesta je přes nejrůznější soutěže a najít časáky, kde ti umožní publikaci. Málého prince jsem četl a je to výborná knížka, ale moje nej knížka je Birlibán od E. Pětišky :-D
To Yukiho: Bohužel, klikačku nemám :-(

10 Labanda © Labanda © | Web | 20. dubna 2010 v 2:54 | Reagovat

máš klikačku u mě ;-) máš tam dvě a pod nimi článek kde si můžeš vybrat avatar udělám z nich klikačku, bo pro tebe jí vymýšlet je složité animační máš bo jí mají všichni je do mého seznamu ;-) a ta druhá se mi k tobě prostě víc hodí nwm líbí se mi k tobě a jestli je chceš tak nejdřív potřebuješ povolit v menu vol.box http://labandasjana.blog.cz/1004/obrazkovi-navod-jak-na-blogu-zobrazit-volitelny-menu-box-kde-muzes-volit-menu-formou-rozcestniku-nebo-zobrazovat-ikonky-ablogu a pak stačí na mém blogu jí označit, jako text a dát kopírovat a pak vložit do toho boxu a máš tam tu klikačku a mimojiné u mě v návodu najdeš jak na takovou klikačku je tam návod obrázkoví dokonce ;-) a bo si vyber obrázek a dej mi vědět jaký a udělám ti jí pokud na to nemáš čas a pak si jí vložíš tím okopírovat ;-) Yukiho dám vědět, že u mě jsou 2 a může jednu zatím použít, než nějakou klikačku oficiální vymyslíš, ale ta neanimační mi k tobě nějak sedne promin já zkoušela i záhlaví ale vypadalo to hrozně zmenšený, nešlo vidět co je na obrázku ;-) :-)

11 Labanda © Labanda © | Web | 20. dubna 2010 v 2:55 | Reagovat

jo a propo na knížku máš!!!!

12 Labanda © Labanda © | Web | 20. dubna 2010 v 3:01 | Reagovat

já také málokdy v noci spím mno to mi skončí v květnu nástup bože se mi tak nechce i když doma nuda ale taky starosti o maminku mě nenechávají v klidu, ještě že Tony dal výpověd a někdo tu s ní bude ;-) :-) a na knížku opravdu máš a neboj se reklamu bych dělala ;-) bo bych několik desítek titulů koupila sama rozdala přátelům a pak by se to samo prodávalo, jak by to četli a všem vyprávěli jak úžasně píšeš prodali by se sami ;-) :-)

13 Labanda © Labanda © | Web | 20. dubna 2010 v 3:08 | Reagovat

[9]: a mrkni na Awali koment knihu knihu knihu jé já budu mávat fáborky na netu, abys psal knihu a Yukiho též ;-) jste víc než jen dobří, takže fandim vám ;-)  :-) mám být podle kartářky úspěšná a bohatá nwm jak to dlouho bude trvat,ale je pravda, že zatím se mi to opravdu plní a tak až zbohatnu, donutim vás! Koupím nějaký vydavatelství a bude vaše ;-) budete psát a publikovat, jen každý 1. výtisk si zamlouvám ;-) i s podpisy a nechci slyšet ne až se to stane pokud ovšem nebudete oba dávno slavný ;-) :-)

14 Sayuri Sayuri | Web | 20. dubna 2010 v 19:02 | Reagovat

Záplava komentárov od Labandy!! :D

15 Labanda © Labanda © | Web | 20. dubna 2010 v 20:44 | Reagovat

[14]: to není záplava to je v jeden čas když koukneš na čas ;-) a je to jen info že má tu klikačku u mě ;-) a nemůžu za to že tak dobře píše a mě se to tak dopře čte :-D  ;-) a pár komentářů patří i Yukiho ;-) sestřičko ;-) :-)

16 Awali Awali | Web | 21. dubna 2010 v 16:33 | Reagovat

juu ja sa uz tesim na novy :D

17 Labanda © Labanda © | Web | 21. dubna 2010 v 17:06 | Reagovat

jé děkuji za pochvalu od tebe mě to moc těší ;-) mě se to animé na tvorbu videí moc moc líbí, je to nádherné, líbí se mi ty obrázky, sice na serialy se nedívám, i když 2 mám skouknutý a oba mě dostali  http://cooldeniklisticek.blog.cz/rubrika/kimi-ni-todoke-cz tenhle ale zatím jen 20dílů a pokračování se nemůžu dočkat ten příběh je úžasnej a pak tenhle díl z FFVII http://cooldeniklisticek.blog.cz/rubrika/ffvii-advent-childern bohužel je to rozkouskovaný, celé se to tam nevešlo takže 14 dílů ;-) a vážně děkuju moc za pochvalu :-)

18 Labanda © Labanda © | Web | 21. dubna 2010 v 17:06 | Reagovat

zrovna jsem přihlášená na tom blogu tak se nediv co se stalo s obrázkem ;-) :-D

19 Labanda © Labanda © | Web | 21. dubna 2010 v 17:44 | Reagovat

http://labandasjana.blog.cz/1004/avatarky-pro-pritele-no-bylo-tezke-docela-vytvorit-vhodne tak budeš mít růžičku ;-) ráda ti jí udělám o článek níž jsi měl písnout kterej a růžička tam je neboj se ;-) :-) do večera máš klikačku

20 Labanda © Labanda © | Web | 21. dubna 2010 v 18:07 | Reagovat

http://labandasjana.blog.cz/1004/vybrana-klikacka-pro-pritele  tady jí máš ;-) okopíruj si jí označ jako když kopíruješ text ;-) no tu animační ta je do mého seznamu mají jí všichni ;-) :-) a nejdřív si zviditelni ten box v menu odkaz jak na to tu už někde máš ;-) ale ty jsi chytrej a stačí si to v tom nastavení projet a přijdeš na to ;-) :-)

21 Awali Awali | Web | 21. dubna 2010 v 18:21 | Reagovat

jeej tak to ti mooc dakujeem .. od takeho talentu jak si ty si to vazim ;-)

22 Lucerna Lucerna | Web | 21. dubna 2010 v 21:38 | Reagovat

Clovek by neveril ze si to pisal ty, je to vazne dobre :-) Dostala som od awali odporucenie na tvoj blog a vydim ze som urobila dobre ze som nazrela, parada! :-D

23 Labanda © Labanda © | Web | 21. dubna 2010 v 22:26 | Reagovat

tak jí máš u mě jsem v soutěži ale kdybys hlasoval pls dej hláísek Tomáškovi, já jsem jen do počtu a mockrát ti děkuju vážně moc děkuju toho jak jsi skvělí a krásné sníčky ;-) děkuju děkuju i ty víš za co ;-) pa :-)

24 Sayuri Sayuri | Web | 22. dubna 2010 v 18:54 | Reagovat

Ja viem.. aj mne sa páči, ako píše.. ale keď sa kuknem, tak Labanda, Labanda, Labanda, Labanda, Yukiho, rampatau, Labanda, Labanda, Labanda... :D

25 Labanda © Labanda © | Web | 4. května 2010 v 1:15 | Reagovat

[24]: když já su upovídaná a když někomu písnu koment, pak něco zapomenu tak písnu nový ;-) sis měla všimnout už u Yukiho ;-) :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama