Duben 2010

Růže a mráz

23. dubna 2010 v 7:28 | Rampa |  Próza
Odjíždím na víkend pryč a nebudu mít přístup na počítač, takže další díl Tradice bude mít trošku zpoždění a objeví se tu nejdřív v neděli večer. Aby jste ale měli co číst, dávám sem jednu ze svých prvotin. Krátká pohádková balada je silně ovlivněna Oscarem Wildem. Zveřejňoval jsem jí na dalších dvou serverech, které se věnují amatérské tvorbě. Na jednom z nich měla takový úspěch, že byla vybrána pro tištěný almanach, který se, bohužel, nikdy neuskutečnil. Obdobnou, ale trošku jinou povídku jsem také zveřejnil na literu. Tak snad se vám bude líbit :-)


Tradice 2.díl

22. dubna 2010 v 14:20 | Rampa |  Próza
Zaspal jsem přednášku, tak jsem díky tomu získal trochu času na další díl. Upozorňuji, že dělení na díly nemá žádnou smysluplnou strukturu. Zveřejňuji to, co právě stihnu napsat. Mohl bych sice počkat a zveřejnit vše najednou, ale postupná publikace mě ve své podstatě nutí psát dál a příběh dokončit.


Tradice 1.díl

22. dubna 2010 v 1:01 | Rampa |  Próza
Tak jsem se pustil do jednoho menšího příběhu. Bohužel, zjistil jsem, že v poslední době mi dost schází volný čas, proto budu publikovat tento příběh po částech. Snad se bude líbit :-)


Pianista

19. dubna 2010 v 16:00 | Rampa |  Próza
     Podzim ztrácel veškerou svou sílu, jeho veselé barvy se měnily ve špinavou hnědou čmouhu, olověné mraky už nedovolovaly jedinému paprsku slunce dopadnout na ten smutný svět, kde pomalu přebírala vládu zima, a k tomu všemu se ještě do úzkých uliček Prahy opřel nepříjemný ostrý déšť. On, jakoby jej ani nevnímal, seděl dál opřen o malý činžák s padající omítkou. Měl zavřené oči
a poslouchal to zvonění studených kapek na kočičích hlavách. Byl celý promočený, na tváři mu stékající voda smíšená s jeho věčnou špínou vymalovala klikaté cestičky, jako nějaké tajemné děsivé tetování. Z jeho popraskaných rtů se vydral bolestný vzlyk a odkudsi zpod roztrhaného kabátu se na chodník vykutálela prázdná láhev s neoriginální etiketou levného alkoholu. Seděl tam, jakoby jej už dávno opustilo vědomí, jakoby už jen čekal na milost, kterou přináší jen smrt, když tu náhle jej zahalil stín.
"Vstávejte, tady nemůžete zůstat, ještě prochladnete." Stál nad ním rozvalitý muž v černém, skryt pod velkým černým deštníkem. Jediné, co narušovalo vládu černé barvy, byla bledá bodrá tvář a bílý kněžský kolárek kolem krku. Natažená ruka znamenala pomoc. "Pojďte na chvíli někam do tepla, uvařím vám čaj a dám vám něco k jídlu. Můžu vám také nabídnout čisté a teplé oblečení, kousek odtud mám faru."
"Nepotřebuji ničí pomoc!" Výkřik sedícího špinavého a opilého muže pohltil celou ulici a jeho ozvěna doznívala ještě dlouho. "A už vůbec ne od něj," dodal šeptem a schoulil se do klubíčka. Snad si chtěl udržet trocha tepla, snad chtěl tak zavřít brány svého světa před vetřelci.
"Odpusťte mi, ale nemohu vás tady nechat." Byl to sice kněz, ale sílu měl jako býk. Zubožené tělo bezdomovce nemělo sílu na vzdor. Brzy už sluha boží podpíral chudáka a vedl jej ulicí za příslibem tepla a pohoštění.
     Prostornou a spoře zařízenou místnost osvětlovalo zlaté světlo jediné žárovky. U ušmudlaného stolu seděl muž a ztrápeným pohledem pozoroval kouř stoupající z horké černé kávy. Umytý
a oblečen sice v obnošeném, ale suchém teplém svetru, už nepřipomínal tu trosku lidského bytí, jako před chvílí na ulici. Kněz si sedl na proti němu, i sobě dopřál horký nápoj a teď se zájmem pozoroval svého hosta.
"Jak se jmenujete? Já jsem František." Prolomil tíživé ticho hostitel. Odpovědi se nedočkal. "Otec František, tak mi říkají. Dokonce i lidé starší než já mi říkají otče. Vždy jsem si přál být takhle oslovován, ale po vysvěcení už jsem to tak nevnímal. Připadá mi to trošku úsměvné, nemyslíte?"
"David," odpověděl konečně host a František pocítil úlevu. Byl na podobné situace zvyklý, ale neměl zrovna v oblibě, když byl jediný, kdo se zmůže na slova.
"Máte krásné jméno. Znám spousty příběhů o Davidech."
"Nemáte doufám v plánu mi je teď vyprávět."
"Ne." Musel se začervenat, vlastně to v plánu měl, pokud by konverzace vázla.
"Děkuji vám za šaty a všechno ostatní, nebudu dlouho obtěžovat."
"Neobtěžujete. Jestli budete chtít, mám tu volný pokoj, kde můžete přespat. Můžete tu být, alespoň dokud se neumoudří počasí."
"Otče, můžete si v klidu odškrtnout dobrý skutek, už jste toho udělal pro mě dost."
"Nedělám to pro dobrý skutek, nedělám to, abych se mohl potom chlubit před Bohem."
"Tak proč to děláte?"
"Konám jen svou povinnost, povinnost dobrého člověka, který není zaslepen jen svou vlastní existencí."
"Mně má existence přímo dusí."
"Co to povídáte?"
"Kdybych měl odvahu, už dávno bych tu nebyl."
"Nesmíte tak smýšlet, sebevražda není o odvaze, ale o zbabělosti."
"Co vy o tom, do prdele, víte?!" Do jeho hlasu se začala vkrádat bezmoc a vztek. František to cítil, věděl, že sedí proti člověku, kterého na ulici nepřivedla lenost, ale neštěstí.
"Vím víc, než se může zdát." Natáhl své ruce a vyhrnul si rukávy. Na jeho zapěstí se zaleskly masivní jizvy. "Každý jednou narazí na utrpení, kdy přemýšlí, že už to dál nepůjde." David se uklidnil. Knězova upřímnost a otevřenost jej odzbrojila.
"Neřekl bych to do vás, jste přece kněz a sebevražda je..."
"Nebyl jsem knězem odjakživa," přerušil Davida František. "Služba Bohu byla pro mě novou cestou, novým smyslem života, který mi dal sílu. Utrpení, která prožíváme, nás nemají zničit, ale posílit, abychom pak mohli lépe pomoci těm, kteří trpí." David musel zápasit se svou zvědavostí. Měl tolik otázek, ale nechal si je pro sebe. Místnost pohltilo opětovné ticho. Náhle si David všimnul zaprášeného starého piána v koutě a jako by jej opařilo. Jeho tělo se rozechvělo tak, že porozléval horkou kávu po stole. Tekutina mu spalovala prsty, ale on tu bolest nevnímal. Nemohl ji vnímat, protože nebyla tak intenzivní jako ta, která se mu právě zařezávala do srdce. "Umíte na to hrát?" František si všimnul Davidova vyděšeného, ale imponujícího pohledu zároveň. Zase se mu nedostalo odpovědi. "Zůstalo tu po mém předchůdci. Pokoušel jsem se na to naučit hrát, ale asi mám jiné přednosti než hudbu." David se zvedl a jako náměsíčník se začal přibližovat k nástroji. S každým krokem se mu točila hlava víc a víc, srdce bušilo, jakoby chtělo vyskočit z těla a cosi uvnitř jeho hlavy křičelo, aby utekl pryč, co nejdál od toho pekelného stroje. Když už byl od klavíru jen kousek, zhroutil se.
     Pomalu se probouzel a začínal vnímat svět kolem sebe. Cítil, že otec František sedí vedle něj
a snaží se ho konejšit, cítil huňatou deku, kterou měl přes sebe přehozenou, cítil, že sedí, sedí na malé dřevěné kulaté stoličce. Znovu jej zachvátila panika, ale jeho nový známí to vytušil a zasáhnul.
"Jen klid, všechno bude v pořádku, napijte se." Jeho hlas skutečně uklidňoval. Nešlo o to, co říkal, ale jakým způsobem to říkal. David už dlouho nepotkal někoho, komu by na něm záleželo, kdo by mu chtěl pomoci. Vždyť ti, kteří mu skutečně nabízeli rámě, nechal někde daleko ve své minulosti. Od té doby byly jeho každodenním chlebem jen nadávky a výsměch. Napil se a cítil, jak mu teplý nápoj znovu pumpuje život do žil. Otevřel oči a pohlédl na bílo-černou klávesnici před ním, v rukách ucítil mravenčení.
"Už patnáct let..." zazněl jeho hlas zprvu nesrozumitelně. "Nehrál jsem už patnáct let."
"To je dlouhá doba," odpověděl mu František. "Chcete se posadit raději zpět ke stolu?" Nečekal na odpověď, jemně se pokusil Davida zvednout ze židle, ale ten se mu vysmeknul.
"Ne, zvládnu to." Pozvedl své roztřesené ruce a položil prsty na klapky. Oči mu zvlhly a na tvář se začala drát slza. Ozval se nejistý tón, který zněl jako hlásek umírajícího. Zazněl druhý, už silnější. Třetí, který se rozlehl v místnosti jako odhodlaný souhlas. Pak klavír začal spokojeně příst užasnou
a kouzelnou melodii Beethovenovy sonáty Měsíčního svitu...

 ...

     Smutné tony sonáty se nesly prostorem jako vločky prvního sněhu, jako mlžný opar kolem tančících rusalek. Naplňovaly malý domek s ještě menší zahrádkou. Prsty dopadaly na bílé klávesy naleštěného piana s něhou, s láskou, kterou umí vložit do své hudby jen opravdový virtuos. Jakoby se zastavil i samotný čas, aby si vychutnal líbeznou melodii.
"Je to krásné," ozval se zvonivý hlas dívky z bílého křesla poblíž piana. "Hraješ nádherně." Její hebkou tvář lemovaly zlaté lokny, které nosí jen princezny v pohádkách. V očích se jí zračil klid a pod malým nosíkem se jí velebil spokojený úsměv. "Ale nehraj mu tak smutně." Svou malou ruku, zdobenou jen jedním prstýnkem, který se nosí, dokud jej smrt nesejme, položila na oblé bříško.
"Smutně, ale krásně, Agátko," odpověděl jí David, usazený za pianem.
"Tak mu zahraj něco veselejšího, prosím, moc prosím." Sepjala ruce do přehnaného gesta prosby. Byla tak nádherná, jako anděl.
"A co by to mělo být?"
"Co třeba nějaké bugi vugi?"
"Bugi vugi?" David se začal smát. Nemohl odmítnout. Koukala na něj těma svýma velkýma očima
a čekala. Začal tedy hrát a bavil se tím, jak jeho milovaná rádoby skotačí do rytmu. Když dohrál, zavřel piano a vmáčkl se k ní do křesla. Objal jí a dlouze políbil. "Miluji tě, Agátko."
"Jenom mě?"
"Oba vás miluji." Opatrně jí pohladil bříško, které bylo příslibem jejich šťastné budoucnosti.

 ...

     Tu dokonalou hudbu přerušila kakofonie snad všech tónů, které byl schopný starý klavír vyloudit. David několikrát vztekle udeřil do klávesnice a rozplakal se. Nemohl hrát dál. Každý tón pro něj znamenal jednu bolestnou vzpomínku. Jeho svět se znovu změnil ve smutnou baladu plnou utrpení.
"Ale no tak." František se ho snažil uklidnit. Ještě nikdy se nesetkal s člověkem, který by byl tak výjimečný a zároveň ztracený. Chtěl Davidovi pomoci, ale nevěděl jak. Jediné, na co se zmohl, byla utěšující ruka kolem ramen. "Nemusíte dál hrát, když vás to tolik zraňuje."
"Měl jsem tam být," ozval se Davidův ztrápený hlas. "Potřebovala mě a já tam nebyl."
"Určitě jste tam být nemohl."
"Ale mohl," utřel si slzy a podíval se opět na klávesnici. "Dal jsem přednost slávě."

...

     Rozrazil dveře svého domu a hrnul se do horního patra jako malé dítě, které se nedočkavě cpe k vánočnímu stromečku.
"Agátko!" Volal, když míjel schody po dvou. "Agátko!" Agáta vyběhla zmatená z ložnice na chodbu. Právě se oddávala odpolednímu odpočinku, když jí David z jejího snění vytrhnul. Když jí spatřil, popadl jí, jako by nic nevážila a zatočil se s ní, jako při tanečním vystoupení. "Agátko, mám to!"
"Copak?" Smála se. Nakazila se jeho radostí a nadšením. "Copak se ti zase povedlo?"
"Budu hrát."
"Vždyť hraješ pořád."
"Ne, budu hrát na koncertě, na svém vlastním koncertě."
"Miláčku, to je úžasné!"
"Budu mít vlastní koncert, bude tam mé jméno, bude to můj večer!" Políbil jí. "Mám jen měsíc na cvičení, měl bych se do toho pořádně opřít."
"Měsíc?"
"Ano, jen měsíc, jdu hned hrát. Pojď, budeš mi dělat porotu." Pustil jí a běžel zase po schodech dolů do haly, kde měl své piano. Agáta zůstala stát jako opařená. Měla z Davida radost, přála mu to, ale...
"Za měsíc mám termín," řekla tiše, spíše pro sebe a smutně si pohladila své kulaté bříško.
     David hrál každý den od rána dlouho do noci. Agáta většinou seděla v křesle a naslouchala jeho hudbě. Znala už skoro každou notu, každé skladby, které hrál stále dokola a dokola. Neustále po ní chtěl, aby nacházela chyby, co by měl zlepšit, ale ona nic takového v jeho umění nedokázala objevit. Pro ni hrál dokonale. Jak se blížil datum jeho koncertu, byl stále nervóznější, neklidnější a zbrklejší. Jakoby v jeho světě teď neexistovalo nic jiného.
"Davide," promluvila na něj jednou tiše, když už oba leželi v načechrané posteli. Hladila ho po hrudi
a dychtivě svým tělem hltala jeho teplo.
"Copak?" Davidův hlas zněl vyčerpaně.
"Mám strach."
"A z čeho?"
"Brzy budu rodit."
"Miláčku, z toho nemusíš mít strach. Slyšel jsem, že to není zrovna nejpříjemnější, ale..."
"Nebojím se toho, že to bude bolet, s tím už jsem se nějak smířila."
"Tak čeho se bojíš?"
"Nevím, ale čím blíž je můj termín, tím více mě svírá strach."
"Určitě to bude normální, určitě to zažívá každá. Nemáš se čeho bát. Doktor říkal, že by to mělo jít bez sebemenších problémů."
"Přála bych si, abys tam byl se mnou."
"Lásko moje, vždyť už jsme to probírali. Pokud budu mít na tom koncertě úspěch, změní nám to život."
"A myslíš, že ten drobeček, co se dere na svět, nám ho nezmění?"
"A právě proto bych měl být na tom koncertu, už kvůli němu, abychom mu mohli dopřát lepší život."
"Peníze nejsou vše."
"Nejsou, ale vše jde s nimi líp. Navíc, teď už to nemůžu odřeknout, tolik jsem se na to připravoval, další šanci bych třeba už nedostal. Stejně jsou ty termíny nejistý, ne? Budu pryč jen pár dní. Vše je připraveno, kdyby se cokoliv dělo, všichni ví, co mají dělat, pomůžou ti."
"Ale já se vážně bojím, jako bych měla zlé tušení." Její hlas se změnil, začínal se plnit beznadějí
a smutkem. Přitiskla se k Davidovi, jakoby tím mohla něco změnit.
"Neboj se, lásko, všechno bude v pořádku."

...

"Nevěřil jsem jí, asi jsem ani nechtěl věřit." David stále seděl nad klavírem jako hromádka neštěstí. "Byl jsem natolik oslepen svým úspěchem, že jsem na ní zapomněl. Na tom koncertě jsem hrál jako nikdy dřív. Lidé tleskali jako šílení, na prkna dopadaly květiny. Stál jsem v čele orchestru s tím monstrózním pianem a cítil jsem se jako pán světa. A ona..." Hlas se mu zasekl a po tváři se skutálely čerstvé slzy. František mu podal svůj šálek kávy, už dávno vystydlé. "komplikace při porodu, vykrvácela, chlapec umřel hned na to..." teď bodlo u srdce i kněze. Marně se snažil najít slova útěchy, žádná taková neexistovala. "Možná, kdybych tam byl, kdybych jí držel za ruku..."
"Nepomohlo by to," odpověděl František a v duchu sám sebe proklel.
"Ale proč? Proč si jí ten parchant vzal?!"
"Nikdo nevidí do plánů Božích. Také jsem jej proklínal, když mi zavraždili snoubenku." Boží sluha měl co dělat, aby se nesesypal vedle Davida. "Ale vím, že tam na mě čeká a je spokojená, střeží každý můj krok a je mi oporou vždy, když potřebuji. Díky svému utrpení teď rozumím utrpení ostatních a tím spíš jim mohu pomoci."
"Jestli je tohle jeho plán, je krutý."
"Kruté je, že viníš sebe z jejího odchodu."
"Ale já tam měl u ní stát!"
"A kdybys tam byl?"
"Já nevím..."
"Nemůžeš se toulat světem a čekat na smrt jako na spásu. Oni jsou stále s tebou a chtějí, abys žil dál, proč je tolik trápíš? Proč raději nežiješ a nehraješ dál, na jejich památku."
"Já už ale nechci žádnou podělanou slávu."
"nehraj pro sebe, hraj pro ostatní. Dej jim svou hudbu, která je potěší, uvolní a kdo ví, možná tím někomu pomůžeš. Hudba je někdy velmi mocná."
"Nedokážu to."
"No tak, zahraj ještě něco. Zahraj své ženě a dítěti. Zahraj tak, jak jsi hrál na tom koncertě, ale teď nehraj pro svou slávu, ale pro ně." David zavřel oči. Bojoval sám se sebou, v hlavě se mu odehrávalo naprosté peklo, srdce se znovu zběsile rozbušilo a on přestával vnímat tíhu svého těla. Najednou vše ustalo, pohltilo šumivé ticho, které bylo náhle přerušeno hlubokým vzdáleným tónem. Brzy si uvědomil, že ve svém nitru slyší hrát uklidňující orchestr, přibližoval se a sílil. Najednou se ozval tón piana. To hrál on. Otevřel oči a viděl, jak se jeho prsty míhají po klapkách. Hrál jako dřív, dokonce hrál ještě líp, než si dokázal vzpomenout. Hrál pro svou lásku a z klavíru se linula nádherná melodie Rachmaninova třetího koncertu.

     Když dohrál rozlehl se koncertním sálem bouřlivý potlesk. Vstal od piana a uklonil se, v očích se mu leskly slzy. Hleděl do nadšeného publika a byl šťastný, ne proto, že tleskají jemu, ale protože viděl radostné tváře lidí, kteří se přišli na charitativní koncert podívat. Tleskali lidé v drahých oblecích, tleskali jeho kolegové, tleskali lidé upoutáni na invalidní vozíky, tleskali nevidomí a spousta dalších. Tleskal také jeho přítel, který mu dal nový smysl života, otec František. A určitě tleská i jeho žena Agáta s jejich synem...